Patricie Polanská: Čí slovo platí?

Předseda Senátu Přemysl Sobotka se ozval proti prezidentovým výrokům po schválení evropské smlouvy, kdy hlasování senátorů minulý týden označil za selhání politických elit. Podle předsedy horní komory naopak Václav Klaus a jeho spolupracovníci mimo jiné zpochybňují suverénní zákonodárný sbor, pilíř zastupitelské demokracie. Do ohně přilil i prezidentův tajemník Ladislav Jakl, když autoritativně prohlásil, že skutečnou ratifikací smlouvy je až prezidentův podpis.

A jsme u ústavy. Prezident je podle ní hlavou státu. Prezident republiky zastupuje stát navenek. Také sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; jejich sjednávání může ovšem přenést na vládu nebo jednotlivé ministry. K platnosti řady úkonů, včetně i mezinárodních smluv, je ale zapotřebí také podpis předsedy vlády. Mezinárodní smlouvy navíc schvaluje parlament. A parlament je volen přímo voliči; od něj odvozuje svou legitimitu vláda. A oběma komorami parlamentu je volen i prezident.

Dal-li najevo svou jasnou, většinovou vůli parlament, měl by se prezident podřídit. Na druhou stranu, než se začne horovat pro spoutání prezidenta povinnými termíny či kroky, zkusme si představit například to pro každého osobně to nejodpudivější složení Sněmovny či Senátu a většin v nich. Pak snad bude jasnější, že i tak "volné" postavení a pravomoci prezidenta mají svůj smysl.

Postavení českého prezidenta tedy není postavením neomezeného šéfa. Nemáme prezidentský, nýbrž parlamentní systém. Ústava ovšem nezná žádné termíny, do kdy musí prezident konat. Což je problém. A ještě bude. Senátor Jaroslav Kubera, hlava skupiny senátorů, kteří avizují záměr poslat Lisabonskou smlouvu znovu před Ústavní soud, už dal najevo, že s podáním nebudou nijak spěchat. Prý, jak se vyjádřil včera v televizních Událostech a komentářích, aby dali Irům šanci svobodně se rozhodnout v jejich podzimním referendu.

Při vší úctě k motivaci senátora Kubery, Irové dali snad dostatečně a nejen pokud šlo o Lisabonskou smlouvu, najevo, že jsou schopni se dobrat k vlastnímu úsudku a proti všem, jsou-li přesvědčeni, že je to pro ně výhodné. Což se dá při pohledu na leckdy zmatené deklarace zájmů v Česku i závidět. Není tedy úplně jasné, jestli Čechy Irové potřebují. Zato je zcela jasné, že Iry potřebují Češi. Tedy alespoň ti, kteří jsou proti Lisabonu. V čele s prezidentem a senátorem Kuberou.

Pokud ovšem bude prezident Klaus, opírající se o protahované podání senátorů k Ústavnímu soudu, protahovat svůj podpis Lisabonské smlouvy, je na místě otázka, jestli skutečně nepřekračuje své pravomoci. Je z toho pravděpodobně jediné východisko - obrátit se na Ústavní soud. Mimochodem, současná debata by snad mohla vést k zamyšlení ty, kteří horují, aby se český prezident volil přímo.

Jak by se asi dnešní střet legitimit řešil v takovém případě? Opravdu si stále myslí, že je možné, aby se přímo volené hlavě státu nezvyšovaly, nebo naopak dokonce snižovaly pravomoci? A je opravdu něco takového žádoucí a prospěšné

Autorka je hlavní editorka ČRo Rádia Česko