Páteční volba libanonského prezidenta

Tou nejbližší křižovatkou, na které Libanon stane, je tento pátek. V Bejrútu se už poněkolikáté sejde parlament, aby zvolil příští hlavu státu. První pokus poslanci podnikli už v září a mezitím nejen vypršel prodloužený volební termín dosavadního prezidenta Lahúda, ale vyprchaly také naděje na to, že volba hlavy státu se stane usmiřujícím aktem mezi dvěma zhruba stejně velkými a stejně silnými bloky. Na jedné straně prozápadními převážně sunitskými a křesťanskými silami, a na druhé straně prosyrskými převážně šíitskými silami.

Libanonská krize trvá v podstatě už od ukončení občanské války před 17 lety, ale napětí se zvýšilo v roce 2004, kdy se Sýrii, která tehdy Libanon ovlávala pomocí své armády, podařilo prosadit neústavní prodloužení mandátu dosavadního prezidenta Emila Lahúda. Tím začala vrcholit nespokojenost části Libanonců se syrskou nadvládou. Do protisyrského tábora se tehdy přidal i vlivný a velmi oblíbený expremiér Rafík Harírí a krátce na to byl zabit při pumovém atentátu.

Sýrie, která asi měla v celé záležitosti prsty, musela z Libanonu pod tlakem vekých demonstrací odejít, ale zároveň se tím vyhrotily rozpory mezi oběma libanonskými bloky, proti syrským a prosyrským.

Od té doby se oba bloky opakovaně snaží převládnout jeden nad druhým, a právě volba prezidenta k tomu byla vhnodným polem. Prezident, kterým je podle ústavy vždy maronitský křesťan, musí být zvolen dvoutřetinovou většinou všech poslanců, a takovou parlamentní převahu protisyrské sunitské a křesťanské síly nemají. Nejžhavějším kandidátem se tedy paradoxně stal genrál Michel Aún, křesťan, který se ovšem z taktických důvodů přidal k šíitské opozici, protože u vládních sil by nominaci nezískal. Ani opozice však nemá dostatek hlasů, aby Ana prosadila, a tak se zatím omezovala jen na blokování volby.

Celá situace je o to vratší, že Hizballáh a další prosyrské síly neuznávají současnou vládu a tudíž neuznávají ani fakt, že po odchodu dosavadního prezidenta vláda - v souladu s ústavou - převzala jeho pravomoci. Také dosavadní prezident, prosyrsky orientovaný Emil Lahúd, ještě před odchodem z prezidentského paláce vyzval armádu, aby se ujala jeho pravomocí, což někteří Libanonci chápali jako výzvu k vyhlášení výjimečného stavu či stanného práva.

Jako poznámku na okraj je možno zmínit, že provládní prozápadní poslanci po celou dobu nepspěšných prazidentských voleb bydlí v dobře střeženém hotelu. Za poslední dva roky totiž kdosi zlikvidoval už čtyři z nich, čímž se vládní většina značně ztenčila. Pokaždé se tak stalo pomocí zdálky odpálené bomby, což je rukopis spíše tajných služeb a nikoli šíitských radikálů.

Vraťme se však k politickým otázkám. Zatím ani jedna ze znepřátlených stran nechtěla ustoupit, zároveň se však žádná z nich alespoň prozatím nepřeje otevřenou konfrontaci. V ulicích je podle svědků cítit napětí, na důležitých místech jsou rozmístěni vojáci a školy zůstaly zavřené.

Mezi tím se objevilo jedno řešení, jak z krize ven. Témtoto řešením je nápad zvolit do čela státu šéfa libanonské armády generála Michela Sulejmana. To je muž, na kterém oba znepřátelené bloky mohou najít něco, co se jim může zdát jako získ.

Michel Sulejman se ujal své funkce před 9 lety. To znamená ještě v době, kdy libanonská armáda byla plně v područí syrské vlády a nikdo se tehdy nestal důstojníkem, natož generálem a šéfem armády proti její vůli. To dělá ze Sulejmana člověka blízkého Sýrii a jejím libanonským spojencům. Sulejman také verbálně podpořil právo Hizballáhu na jeho samostatný odboj proti Izraeli.

Na druhou stranu Sulejman v posledních letech držel armádu stranou politických rozmíšek a nepoužil ji v době protisyrské vzpoury proti demonstrantům. Na základě mezinárodních dohod také rozmístil libanonské vojáky v jižní části země poblíž izraelských hranic, a tak alespoň symbolicky převzal od Hizballáhu správu nad touto oblastí.

Michel Sulejman je maronitský křesťan, což z něj dělá přirozeného prezidentského kanditáta, protože kromě zmíněného kontroverzního generála Michela Aúna se neobjevil žádný velmi silný kandidát, kterého by prozápadní síly mohly nabídnout.

Je tu ovšem pár ústavních problémů, především skutečnost, že podle dosavadních zákonů Sulejman nemůže okamžitě přejít ze státní služby do politiky. Zdá se však, že v Libanonu existuje vůle tato pravidla kvůli jeho volbě změnit. Jsou tu však další překážky. Pokud by se oba bloky na SUlejmanovi dohodly, pak může být ještě tento pátek zvolen. Prosyrské síly, tedy předšvším Hizballáh, ovšem prohlásily, že budou Sulejmanovu kandidaturu podoporovat, jen pokud ji podpoří i Michel Aún, jejich dosavadní kandidát. Ten se také vyslovil pro Sulejmana, ovšem za určitých podmínek.

Jednou z podmínek je, že SUlejman nebude zvolen na celé funkční období, tedy do roku 2013, ale jen na dva roky do příštích parlamentních voleb. To by znamenalo jen odsunutí problému do příští krize. Je otázka, jestli Aún tuto podmínku dává na základě instrukcí od Hizballáhu, a nebo kvůli svým vlastním ambicím, které nejsou zrovna malé. Aún za svou podporu Sulejmanovi také požaduje, aby vládní koalice, v níž už dnes nejsou žádní zástupci prosyrských sil, změnily premiéra. Tím má prý být někdo neutrální. To se dá číst jako požadavek na proměnu celé vlády a vládní politiky. Hizballáh se totiž od svého odchodu z vlády snaží kabinet svrhnout a její legitimitu otevřeně zpochybňuje.

Nyní se pravděpodobně odehrávají konzultace, které mají tyto rozpory překlenout. Vláda by mohla v některých otázkách ustoupit, napříklat ve snaže o rychlé vyřešení současného politického dusna souhlasit s tím, že omezi délku SUlejmanova mandátu. Nikdo také neví, co se od Sulejmana dá čekat. Fakt, že je armádní technokrat lze chápat jako důvod k uklidnění stejně jako příčinu k obavám.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .