Páté období Husní Mubaraka

Poprvé se stal prezidetnem před čtyřiadvaceti lety, krátce poté, co islamisté zavraždili jeho předchůdce Anvara Sadata. Egypt pod Mubarakem zažil relativní uvolnění v polovině osmdesátých let i nové utahování šroubu v 90. letech, kdy se k moci opět začali tlačit islamisté.

Zatím poslední dějství v podstatě velmi statických dějin Egypta poslední generace se odehrálo v uplynulých týdnech. Občané volili hlavu státu poprvé ve volbách, které nebyly pouhým "referendem" o setrvání prezidenta ve funkci, ale rozhodováním mezi více kandidáty.

Výsledek hlasování už známe, byl ostatně všem zúčastněným znám ještě před tím, než se otevřely volební místnosti. Husní Mubarak byl zvolen téměř 90 procenty hlasů a žádný z jeho devíti protikandidátů neměl šanci prezidenta ani zdaleka v jeho pozici ohrozit. O mnohém ale také svědčí velmi nízká volební účast, která byla podle oficiálních čísel asi třiadvacetiprocentní, a podle nezávislých odhadů ještě nižší, kolem 15 procent. Své sehrál strach volit opozici, ale zejména naprostá apatie většiny Egypťanů.

Největší pozornost se věnovala otázce, do jaké míry ale šlo o opravdu demokratické volby z hlediska naplňování zákonů, které alespoň na papíře vypadají celkem demokraticky.

Nový volební zákon, schválený počátkem letošního roku, byl výsledkem vnitřního i vnějšího tlaku na strnulý Mubarakův řežim. Americká ministryně zahraničí nedávno zrušila svou cestu do Káhiry, když egyptské úřady zatkly vůdce nejvýznamnější opoziční strany Ajmána Núra. Prezident si dobře uvědomoval, že po porážce Saddáma Husajna a změnách v mnoha jiných arabských společnostech ani Káhira nemůže zůstat stát na místě. Vždyť doslova za egyptskými humny byl v Palestině v lednu zvolen Mubarakův kolega Abbás v poměrně velmi férové politické soutěži.

Káhira tedy reagovala otevřením prezidentských voleb protikandidátům. Podle Mubarakových kritiků byly ale politické změny jen kosmetickou úpravou faraonského systému, který se střídáním u moci ani nepočítá. Potenciálním protikandidátům byly kladeny do cesty obtížné překážky a navíc celá státní mašinerie, prorostlá s Mubarakovou "Národní demokratickou stranou", pracovala pro prezidenta. Jeho portréty byly doslova vsude. Výsledek tedy odpovídal očekávání a Husní Mubarak bude prezidentem nejméně do roku 2011, kdy mu bude 83 let.

A co na to společnost? Arabský výraz pro slovo "hlasovat" znamená také "křičet" a mnozí Egypťané mají nyní pocít, že jim nepomůže ani jedno, ani druhé. Populace přitom roste a pracovních míst je čím dál měně. Jiní Egypťané si zas oddechli - více než autoritativního Mubarakova státu se obávají nestability, konec konců jen za poslední měsíce zahynulo při teroristických atentátech přes sto lidí.

Nicméně Egyptu asi nebudou v blízké budoucnosti dopřána pracovní místa ani stabilita. I když se prezident snaží udržet svůj režim pohromadě potěmkinovskými kulisami hry na demokracii, cosi se přece jen děje. Podívejme se blíže na některé náznaky toho, že ledy už praskly a daly se do pohybu.

Během prvních měsíců tohoto roku se začaly aktivizovat četné ale miniaturní opoziční skupiny. Nejčastěji se hovoří o hnutí Kifája, což je arabsky cosi jako "Dost!" Tato organizace sdružuje nejrůznější protivládní hnutí od levičáků přes liberály až po islamisty. Její členové jsou příliš různorodí na to, aby založili skutečnou politickou stranu, ale podařilo se jim dostat se do médií, a to i těch domácích.

Demonstrace na podporu opozice se nyní konají i několikrát do měsíce, a zatímco ještě v únoru či březnu byli jejich účastníci běžně zbiti policií. Během posledních týdnů, v období voleb, najednou mnozí obyvatelé Káhiry poprvé zažili ten slastný pocit, že mohli veřejně a nahlas kritizovat vládu.

Na kritizování vlády se všude na světě specializují novináři, a také v Egyptě lze v posledním období zaznamenat zcela nečekané uvolnění poměrů. Novináři si dovolují více než kdykoli před tím, a vznikly také nové nezávislé tiskoviny, které reprezentují dosud opomíjené hlasy. Vycházejí články, které hovoří o korupci, mučení a o údajném pokusu prezidenta instalovat svého syna Gamála jako nástupce na káhirském republikánském "trůnu".

Probouzí se, či teprve pomalu vytváří občanská společnost. Proti některým vládním krokům se postavili státem placení soudci, nezávislé organizace se pokusily monitorovat prezidetnské volby a snad nejcharakterističtější je iniciativa organizace "Šajfín", tedy "sledujeme vás", která shromažďuje stížnosti na postup úřadu z celé země.

Je charakteristické, že tuto na internetu provozovanou organizaci založili poměrně zámožní a úspěšní lidé z velkých měst, tedy vrstva, která až dosud dávala přednost klidu a stabilitě. Jestliže se tito lidé dali do pohybu a jsou nespokojení se stavem státu a společnosti, je jasné, že režim v současné podobě už pokračuje jen ze setrvačnosti a je otázkou času, kdy se začne radikálně proměňovat.

Nyní je to paradoxně ta nejchudší vrstva egyptské společnosti, která stojí pevně za prezidentem. Právě tito lidé ovšem nejvíce trpí neschopností režimu provést nezbytné reformy. Sociologové citovaní britským deníkem The Guardian vysvětlují jejich pasivitu strachem z nejistoty podle principu "lepší je ďábel, kterého známe, než ten, kteého neznáme".

Jiní experti upozorňují, že potenciálním hrdinou těchto vrstev není zatím nejpopulárnější opoziční politik Ajmán Núr, aktivista celkem západního stříhu, ale Muslimské bratrstvo, částečně zakázané a částečně trpěné. Jednotliví pozorovatelé se liší v předpovědích, jak by se toto islamistické hnutí zachovalo v případě, že by se dostalo k moci. Jeho představitelé nahlas tvrdí, že mezi islámem a demokracií nevidí žádný rozpor, ale tiše dodávají, že kdyby si museli vybrat, tak je to šaría.

Odpovědi na některé otázky se ale dozvíme celmem brzy. Už za pár týdnů, 8. listopadu, se v Egyptě konají volby do parlamentu, a očekávání části společnosti jsou celkem vysoká. V listopadu jí i nám bude mnohem jasnější, jak daleko nechá - zatím stále silný Mubarak - klíčící demokracii zajít.