Paroubkova volba

Kdyby nebyl Paroubek premiér, ale obyčejný úředník, dalo by se spokojit s pouhým výčtem, co ještě může stihnout. Například po prvním měsíci jeho vlády je jasné, že hodlá uspořádat referendum o evropské ústavní smlouvě, vyřešit finanční krizi zdravotnictví, omezit přístup k nemocenské, pomoci absolventům na pracovním trhu, zavést nový stavební zákon a trestní zákoník, naplánovat podporu výzkumu a celoživotního vzdělávání. Asi největší ambice je skryta v plánu na reformu nájemního bydlení.

Při takovém přehledu je zřejmé, že Paroubkovým problémem bude spíše hyperaktivita, než lenost.

Ovšem Paroubek není jen úředník, je předsedou vlády a svými činy povede celou republiku. Jakým směrem? Z toho pohledu je třeba premiéra hodnotit. Když loni v srpnu nastupoval do Strakovy akademie Stanislav Gross, ihned se objevily spory, jestli půjde spíše napravo, nebo nalevo od Špidly. Oba názory měly své zastánce. Ti, kteří v Grossovi viděli levičáka, dokazovali, že na rozdíl od Špidly si bude domlouvat podporu s komunisty a že zastaví úspornou reformu rozpočtu, ke které byl donucen Špidla.

V prvních měsících jim dával vývoj za pravdu. Gross chtěl posílit roli státu ve zdravotnictví, podpořil plán na novomanželské půjčky, chystal se zavést další regulace pracovního trhu včetně registračních pokladen. To ale skončilo porážkou v listopadových volbách do krajů a do Senátu. Gross najednou propagoval liberální reformy, chtěl spořit, snižovat daně, bránit zneužívání sociálních dávek, podporovat vědu a výzkum. Tedy očividný posun doprava. Nakonec nestihl uskutečnit ani plán číslo dvě a podal demisi.

Jak bude řešit dilema Paroubek? Velmi pravděpodobně by na otázku, jestli půjde vpravo či vlevo od Špidly, ani neodpověděl. Není čas na takové akademické úvahy, prosadí prostě, co půjde. Pokud ovšem politika nebude mít jasný směr, bude to určitě vada na kráse.

Je pozoruhodné, že nástup Paroubka vítají komunisté. Věří, že se s ním na něčem budou moci dohodnout a třeba hned po volbách zkusí nějakou dlouhodobější spolupráci. Ovšem uvnitř sociální demokracie se stále častěji mluví o jiném spojenci - Paroubek prostě kráčí mílovými kroky směrem k velké koalici s ODS. Jde o to, aby se vládlo, aby on sám se na vládě podílel. Proč tedy nejít přímou cestou k alternativě, která je pro příští vládnutí nejvíc pravděpodobná.

Takový dojem vzniká z Paroubka díky jeho urputné snaze obrousit hrany. Nehledá ideově zabarvené konflikty a například zdravotnictví chce vyřešit tak, aby byli pokud možno všichni spokojeni - lékaři, pojišťovny i nemocnice.

Ve sněmovně nebrání, aby prošel zákon, který zvýší vládní dotace na pracovní místa pro absolventy. Stejně levicový, ale mnohem více skandální návrh na vyvlastnění pozemků pro budování dálnic, ovšem poslanci Paroubkovy sociální demokracie zablokovali. Jednou z prvních věcí, kterou udělal, byl také návrh kompromisu s ODS na referendum o euroústavě. Tvrdší kontrolu nemocenské vláda schválila, zároveň však přitom nesnížila její sazby.

Premiér se prostě chová pragmaticky, rozumně. Postaví se do čela mainstreamu ve sněmovně a tím si zajistí, že některé výsledky prostě budou.

V takové pozici není nutné, aby uvažoval o tom, jestli se po volbách dá dohromady s komunisty, nebo ODS. Učiní, co bude v tom okamžiku výhodné. Zároveň v tuto chvíli nemá smysl Paroubkovi vyčítat nedostatek skrupulí. Moderní stát je hodně složitá instituce a musí řešit různé agendy. Vládní aparát by měl dlouhodobě sledovat obecné cíle v zahraniční politice, evropských i domácích financích a s rozvahou řídit sociální, zdravotnický a vzdělávací systém. Politici by se měli postavit do jeho čela a nedělat přitom potíže příliš radikálními nápady a nějakými ideologiemi, ať jsou levé, nebo pravé. Přesně jako Paroubek.

Příkladem z nejbližšího okolí je Bavorsko, které od války na čele systému úspěšně řídí jediná, křesťansko-sociální strana. V Rakousku desetiletí fungoval proporční systém, založený lidovci a sociálními demokraty, a také přivedl zemi k rozkvětu.

Zřejmě by to nemusela být katastrofa ani pro Čechy. Přesto existuje jedna otázka: jestli si totiž opravdu přejeme takový výsledek politické krize. Pokud důvěřujeme schopnostem našich byrokratů a pokud naše země nepotřebuje žádné zásadní reformy, pak je možné volit kladnou odpověď. Pokud ale budeme souhlasit s pragmatickým řešením jen z toho důvodu, že žádnou lepší alternativu nemáme, pak by bylo správné něco lepšího začít hledat.