Paroubek vs. Klaus - nový moment ve sporu o euroústavu

Na téma podílu hlavy státu na zahraničních věcech potom už jen tolik, že rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců jedna a dva (ten hlavě státu umožňuje vykonávat pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákonu a zahraniční politika pod ně nespadá), rozhodnutí prezidenta vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Není však snad na světě paragrafu - a těmi věty v ústavě vlastně jsou - aby se jej různí vykladači nepokoušeli interpretovat rozdílnými způsoby a to často ve velmi konkrétních případech. Zřejmě se to stane i pokud jde o prezidenta Klause, jemuž premiér Paroubek dnes veřejně pohrozil, že pokud nebude vystupovat v souladu se záměry vlády, ta může jeho cesty do zahraničí omezit.

Důvodem je řada Klausových dost silných vystoupeních proti evropské ústavě a takový konflikt mezi nejvyššími českými politiky tu už dlouho nebyl. Nedávné výměny otevřených dopisů mezi Klausem a předsedou sněmovny Zaorálkem na totéž téma jsou proti tomu jen mírně zpěněnou hladinou diskuse.

Čtvrtečnímu premiérovu prohlášení bezprostředně předcházela slova v rozhovoru pro britský deník The Financial Times, kde Jiří Paroubek řekl, že Václav Klaus jako nepřímo zvolená hlava státu bez výkonné moci překračuje své Ústavou dané pravomoci, když během svých zahraničních cest napadá euroústavu, aniž by se o tom poradil s koaličním kabinetem. Pokud prý v tom bude prezident pokračovat, ministerský kabinet mu bude dávat pokyny k zahraničním cestám.

Následně předseda vlády rétoriku shora uvedeným způsobem přitvrdil, snad v reakci na odmítavý postoj Hradu, neboť Klausův mluvčí Hájek prohlásil, že prezident není v rámci EU zdaleka jediným, kdo je k hlubší integraci společenství pesimistický a že by prý bylo dobré, kdyby si pan premiér pozorně prostudoval Ústavu. Je jistě pravdou, že i jiní evropští politikové vystupují proti euroústavě, ale - pokud se nemýlím, nečiní tak žádná jiná hlava státu v rozporu se stanoviskem vlády své země. A proti ústavě není ani jediný ministerský kabinet členské pětadvacítky.

Premiérovi vadí toliko prezidentova protiústavní aktivita během zahraničních cest. "Je legitimním právem občana Klause vyjadřovat své názory. Jako prezident a součást výkonné moci státu by však měl zmírnit své postoje. Zejména v zahraničí, kde není vnímán jako občan Klaus, ale jako prezident republiky," řekl dnes Paroubek. A dodal, že prezident by se podle něho měl začít řídit směrnicemi vlády okamžitě - nedovede si prý představit, že by ve výkonné moci státu panoval takový nesoulad. Prezident je totiž stejným služebníkem státu jako kdokoli jiný z vládních úředníků. V zahraničí proto musí vystupovat v souladu s postojem kabinetu, který podle ústavy formuluje zahraniční politiku státu, prohlásil ještě Paroubek coby premiér vlády, pro níž je schválení euroústavy zásadní prioritou.

Oba aktéři sporu by se měli sejít příští týden. Jaký kompromis z toho pojde, těžko odhadnout. Zdálo by se, že výhodnějším postavení je Klaus, neboť má celkem snadnou ústupovou cestu - pokud dá najevo, že je připraven respektovat vládní stanovisko, byť s ním nesouhlasí, nelze to vnímat než jako státnické gesto. A´t už však roztržka Paroubka s Klausem skončí jakkoliv, stane se dojista podnětem k úvahám o tom, do jaké míry může prezident vystupovat směrem do světa takříkajíc autonomně. Bude při té příležitosti patrně vzpomenuto, že Klausův předchůdce Václav Havel roku 2003, doslova v předvečer svého odchodu z funkce, podepsal dopis několika evropských státníků vyzývajících Evropu podporovat americko-britské úsilí odzbrojit Hussajnův režim v Iráku a to nebylo stanoviskem české vlády. Šlo ovšem spíš o soukromou iniciativu skupiny mezinárodně uznávaných osobností. Veřejnou domácí debatu o euroústavě prezident Klaus jako obratný publicista, odmítající přitom přímou konfrontaci - například s šéfem sněmovny, do značné míry ovládl. Paroubek do diskuse vlastně nevstupuje a s Klausem se před televizními kamerami zatím přít nemíní. Jen vahou svého úřadu vyžaduje po prezidentovi větší loajálnost k zahraniční politice státu. Na to, zdá se, má právo a bude zajímavé sledovat, jak uspěje.