Paroubek a Topolánek

Pro pozorovatele zvenčí se v roce 2006 zdá, že oba naši špičkoví politici, tedy jak pan premiér Jiří Paroubek, tak pan předseda Mirek Topolánek, alespoň jednu z těchto schopností postrádají. Premiér je spíše sólový hráč a předsedovi zase chybí totální nasazení.

Odborníci o těch, co nepředvádějí totální nasazení, hovoří jako o tzv. soft-politicích. Jejich chybou prý je, že podléhají iluzi, že mohou do politiky přinést vlastní hru, že se nemusí nechat ovlivnit hektickým tempem hlavního města, které nepřipouští žádný typ vlastní varianty pravidel, žádný vlastní život, ani zvolněné tempo. Kdo chce být vrcholným politikem, musí se zcela vzdát vlastního života a musí žít jen jako politik, jako to musí učinit vrcholný sportovec či špičkový vědec. Totální nasazení je základním předpokladem úspěchu všude tam, kde se samozřejmě očekávají vrcholné lidské výkony.

Sobotní jednání ODS a vystoupení předsedy Mirka Topolánka tuto tézi jen potvrzuje. Zvolit taktiku mlčení a jen spoléhat na kontakt s občany přímo v regionech, v zemi, kde dlouhodobě je prokázáno, že úspěch je spojen vždy s politiky, kteří působí silně a výrazně, je minimálně projevem jistého hazardu. Tvrzení, že kampaň ODS musí být věcná a slušná přece neznamená odmítání věcných komentářů výpadů premiéra Paroubka, zvlášť za situace, kdy by si lidé - dle průzkumů - jako premiéra spíše přáli Jiřího Paroubka. Slova Mirka Topolánka, že současná poměrně agresivní kampaň ČSSD vypovídá daleko více o ní než o nás, vypovídají ale i o Mirkovi Topolánkovi. Voličům totiž sdělují, že tento muž není ochoten jít s plným nasazením do otevřených střetů a raději objíždí regiony, kde se s lidmi snáze domluví. Od premiéra se naopak očekává, že do střetů vždy půjde a že je vyhraje.

S premiérem Jiřím Paroubkem - při trochu zjednodušení - je tomu přesně opačně. Jeho nasazení je enormní, ale působí jen jako sólový hráč, který neumí pracovat s velkým kolektivem, a proto se nejraději obklopuje podobnými lidmi jako jsou pánové Rath či Jandák, tedy jakým je i on sám. To jeho perspektivu značně oslabuje i s ohledem na to, že díky této vlastnosti je samotná jeho pozice ve straně velice nejistá: pokud nedosáhne toho, co si předsevzal, strana se ho i jeho nejbližších dokáže rychle zbavit. Tohle on nejspíš ví, což mu dodává ještě více energie, která ho vede ke stále ostřejším a méně přesným výpadům proti ODS. Sobotní výraz "modrá diktatura" je klasickou ukázkou tohoto přestřelení: Pan premiér občas působí jako člověk, který již sám nad sebou nemá dostatečnou kontrolu. S přibývající mocí roste vždycky ego, to potvrzují všichni psychologové, ale vyroste-li příliš, praskne jako balón. Už také proto, že naše sociální demokracie, stejně jako ty západní, vyčerpala své idee, které nikdy nestály jen na sociálních otázkách, ale především na obecných hodnotách demokratických, které přitahovaly elity. Třeba německá SPD byla v době své největší slávy cool. Představovala pokrok a krátké sukně. Měla na své straně Bölla i Grasse, oba se později stali nositeli Nobelovy ceny.

Z podobných důvodů to má složité i dnešní ODS: na samém počátku to byla právě ta strana, která zaváděla u nás kapitalismus bez přívlastků, a tudíž nutně přitahovala prakticky všechny lidi, kteří měli odvahu k podnikání. Dnes už tuto sílu má jen na regionální úrovni. Dominantní hospodářské elity v globálním světě žádné strany nepotřebují a jsou v celé Evropě ostentativně nepolitické. Připočteme-li k tomu ještě stále výraznější ztrátu legitimity národních států, které již nejsou schopné dodržovat společenskou smlouvu s občany: občan platí daně a stát mu za ně zaručuje bezpečnost, dobré zdravotnictví a slušnou penzi, je i díky tomu role partají v dnešní politice umenšená. O to víc pak nabývají na významu osobní schopnosti politických lídrů. Zřejmě i z těchto důvodů je výsledek blížících se voleb velice nejistý.