Parlamentní pohoda

Když k tomu přičteme, že díky rozložení sil mají alibi pro případ, že neprojdou žádné nepopulární reformy, těžko se hledá důvod, proč by se na sebe měli mračit. Bylo by horší, kdyby politici museli například řešit, zda zavřít fotbalové stadiony, jak je tomu v Itálii. Legrace by rázem skončila. Není nic příjemného vzít na sebe rozhodnutí, zda nadešla chvíle ohrozit fotbalový byznys kvůli tomu, že se najdou fanatici, pro které je kopaná záminkou se porvat. Objevují-li se navíc hlasy, že ani vražda není důvodem připravit diváky o zábavu, riskuje přísný politik, že si příště fotbaloví chuligáni počkají někde na ulici i na něj.

Samozřejmě je pozitivní, že u nás situace zatím k tak hořkým koncům nedospěla a že můžeme pouze hádat, jak by ji asi naši politici zvládli. Vlastně je nakonec dobře, že se mohou veselit. Lze to brát i jako zprávu o příznivém klimatu ve společnosti. Povzbuzen nakažlivou rozpustilostí nám třeba někdo z poslanců připomene, o co jde, když nejde o život. V nejhorším případě by takové vysvětlení šetřila nějaká veselá komise. Klidně v duchu hesla, které razí šéf italského fotbalu: show musí pokračovat.