Parcelování Blízkého východu: přežije Sykes-Picotova dohoda své sté výročí?

30. duben 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tady se možná po 100 letech přepisuje Sykes-Picotova dohoda. Na fotografii kurdští pešmergové na frontě s Islámským státem

Pro organizaci Islámský stát je Západ, rozumějme hlavně Evropa a Spojené státy americké, ideální typ nepřítele: lze na něj svést vinu za všechno přítomné i minulé zlo na světě i za vlastní neschopnost.

Západ má navíc tu nevýhodu, že je skutečně možné poukazovat na jeho částečnou odpovědnost za současný stav na Blízkém východě. Nakreslení nových hranic v regionu podle tajné Sykes-Picotovy dohody, podepsané 16. května 1916, a později podle dohody ze San Rema (1920) odráželo více zájmy britské a francouzské imperiální politiky než zájmy Arabů v rámci tehdy progresivního práva na sebeurčení.


Britský diplomat, cestovatel a poslanec za Konzervativní stranu Sir Mark Sykes a francouzský diplomat, někdejší generální konzul v Bejrútu a přítel francouzské koloniální lobby Franҫois Marie Denis George-Picot zasedli k tajnému jednání na podzim 1915 a příštího jara byla hotová mapa s novými hranicemi, přestože oblast stále patřila Osmanské říši. Sykes-Picotova dohoda z května 1916 stanovila, že předmětné území bude rozděleno na čtyři oblasti: sever dnešní Sýrie a jižního Turecka připadnou Francii, zbytek Sýrie bude pod francouzským vlivem. Británie si ponechá vliv nad dnešním Irákem. Oblast zhruba mezi Bagdádem a Basrou bude pod přímou britskou správou. Z Palestiny se stane spojenecké kondominium. Po Pařížské mírové konferenci byl zaveden pro správu v této oblast termín mandát.

Organizace Islámský stát není jediným subjektem, který ostentativně narušuje Sykes-Picotovu linii, zhmotněnou dnes hlavně syrsko-iráckou hranicí. Prezident autonomní kurdské oblasti na severu Iráku, Massoud Barzani, označil letos pro deník Guardian Sykes-Picotovu dohodu za nezdařený experiment a vyzval globální i regionální aktéry, aby se dohodli na nové smlouvě o hranicích na Blízkém východě. Pochopitelně s garantovanou autonomií nebo nezávislostí pro Kurdy.

Arabský vliv v kurdských oblastech slábne

Arabský vliv v autonomních kurdských oblastech Iráku však slábne i bez ohledu na mezinárodně uznané státní hranice, jak se na základní škole v Arbílu přesvědčil blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu Štěpán Macháček. „Nové generace nebudou nikdy mluvit arabsky tak, jako třeba dnešní čtyřicátníci,“ postěžovala si mu učitelka Nabá Táreková. „Ve čtvrté třídě je to pro žáky pozdě začínat nový jazyk. A pro nás, učitelky arabštiny, je také pěkně těžké žáky k učení přimět.“ Dnešní mladí Kurdové totiž mluví prakticky jen kurdsky, a pokud studují cizí jazyk, bývá to angličtina.

Další možný vývoj hranic na Blízkém východě odhalilo letos v březnu i vyhlášení federální správy v autonomní kurdské oblasti Rojava v severní Sýrii. Rojava byla zřízená na principech takzvaného libertariánského municipalismu, což je termín amerického filosofa Murraye Bookchina, s jehož myšlenkami se ve vězení seznámil Abdullah Öcalan, zakladatel Kurdské strany pracujících v Turecku. Öcalana napadlo, že Kurdistán nemusí být hned nezávislý. Doporučil svým stoupencům nastudovat si Bookchinovu Ekologii svobody (1982) a vytvořit síť městských sněmů napříč Sýrií, Tureckem, Irákem a Íránem. Ty by spojovala nejen kurdská myšlenka, ale i společné hodnoty, jako jsou ochrana životního prostředí, rovnost pohlaví a respektování náboženské, kulturní a politické svébytnosti. A také společná obrana.

Žáci 4. třídy na hodině arabštiny v kurdské autonomní oblasti Arbíl v Iráku

Dohoda jako průnik historických vazeb a zájmů mocností

Jak připomíná přední český arabista Eduard Gombár, bylo dělení dané Sykes-Picotovou dohodou jak výsledkem historických vazeb, tak aktuálních obchodních, průmyslových a geopolitických zájmů, a to nejen Británie a Francie, ale i Ruska, které se záhy k jednání připojilo. „Osmanská říše vstoupila do první světové války v listopadu 1914 na straně centrálních mocností, tedy jako nepřítel států Dohody. Stala se tedy předmětem případného dělení jako poražená mocnost – podobně jako Rakousko-Uhersko,“ připomíná historický kontext.

„Británie i Francie po válce jednaly v rámci imperiální politiky, vytvořil se versailleský systém mocenské rovnováhy, který zdaleka nerespektoval idealistické představy amerického prezidenta Wilsona o právu národa na sebeurčení, protože nové hranice i v Evropě často flagrantně porušovaly tyto principy. Arabský svět nebyl výjimkou,“ komentuje střízlivě prof. Gombár poválečné uspořádání světa ze svého pracoviště na pražské Filozofické fakultě.

Arabové pykají za svou důvěru

Šejch Mahmúd Sálim Thábit, vůdce arabského kmene Thawábita a znalec beduínského práva. Je vyhledávaným arbitrem sporů mezi kmeny v Gaze

Jenže přesunem o 3500 tisíce kilometrů na východ se posouvá i pohled na dopad Sykes-Picotovy dohody. Mahmúd Sálim Thábit je šejchem arabského kmene Thawábita a jako znalec beduínského práva je vyhledávaným arbitrem sporů mezi kmeny v Gaze. O Sykes-Picotově dohodě si po sto letech od jejího podepsání myslí to, co mnoho dalších Arabů: „Sykes-Picotova dohoda, jak známo, vznikla po Velkém arabském povstání, které vedl princ Husajn, syn Alího, proti Turkům. Pomáhal Britům výměnou za slib, že dají Arabům svobodu a nezávislost. Arabové ale bohužel nestudují historii a neberou si z ní ponaučení. Vždy proto pykali za svou důvěru k jiným a pykají za ni dodnes.“

autoři: mac , Daniela Vrbová
Spustit audio