Papež František chce pokračovat v očistě církve

Papež František zdraví účastníky inaugurační mše
Papež František zdraví účastníky inaugurační mše

Papež František tvrdí, že Vatikán bude bojovat proti pedofilům ve svých řadách. Polské oběti sexuálního zneužívání kněžími by si přály, aby to nebyly jen sliby.

Prozatím totiž mlčely, protože se bály výsměchu, reakce příbuzných a také samotných duchovních. Spravedlnosti se většinou nedočkaly. Nejčastěji se totiž jedná o záležitosti z dávnější minulosti. Kdysi zneužívané děti jsou dnes dospělými a dvacet, třicet let staré zločiny jsou tak promlčené. Oběti tak žádají jediné. Omluvu a slib, že polská katolická církev nebude problém pedofilních kněží ignorovat a bagatelizovat.

Během uplynulých deseti let byl každé čtyři měsíce jeden polský kněz odsouzen za sexuální zneužívání dětí. Zatímco ale v jiných zemích už kvůli podobným aférám vybuchly skandály, katolické Polsko spíše mlčí.

„Nemám přesnou statistiku. Není v moji moci, abych se zeptal 44 diecézí, více než stovky kněžských řádů, jak jsou na tom s problémem sexuálního zneužívání,“ říká mi mluvčí polského episkopátu kněz Jósef Kloch. Jinde v Evropě ale takovou statistiku mají.


POŘAD JSME PREMIÉROVĚ VYSÍLALI V DUBNU LETOŠNÍHO ROKU A JEHO KVALITA BYLA OCENĚNA I NA ROZHLASOVÉ SOUTĚŽI PRIX BOHEMIA, KDE VYHRÁL V KATEGORII ZPRAVODAJSTVÍ.

„V jiných zemích to jsou právě biskupové, církev obecně, která se snaží zjistit, kolik může být obětí. Funguje to tak v Holandsku, Belgii, Německu nebo Spojených státech,“ tvrdí Ekke Overbeek. Holandský novinář, který žije v Polsku a problému pedofilie mezi kněžími se dlouhodobě věnuje.

„Církev musí vyhledat lidi, kterým ublížila a nemůže se tvářit, že se jí to netýká. Musí je odškodnit, omluvit se a pomoci jim. Nesmí chránit zločince, jak se dnes mnohdy děje,“ dodává Overbeek.

Katolická církev v Polsku čelí velké výzvě. Zatím hledá odvahu, jak a jestli vůbec o sexuálním zneužívání kněží diskutovat. Proč tomu tak je? Ptám se profesora teologie Tadeusze Bartosze.

„Desítky let to bylo téma tabu. Oběti byly ticho. Celý ten církevní systém je přinutil mlčet pod nejrůznějšími hrozbami. Ale oběti dospěly a teď chtějí zadostiučinění za to, co se jim stalo,“ říká mi v centru Varšavy pan Bartosz. Sedám do auta a jedu do sto padesát kilometrů vzdálené Lodže. Tady se setkávám s panem Jackem Borkowskim.

„Je to těžké téma. A hlavně, my Poláci jsme silně věřící a církev má maximální důvěru. Je nedotknutelná. O sexuálním zneužívání duchovními se vůbec nemluvilo,“ přiznává pan Jacek, radní z města Lodž. Patří k těm mála lidem, kteří veřejně přiznali, že je v dětství zneužíval kněz.

„To moje přiznání způsobilo, že lidé se tak říkajíc odblokovali. Dodalo jim odvahu i to, že jsem o tom mluvil veřejně jako politik. Spustila se pak celá lavina emailů, vzkazů na sociálních sítích. Ukázalo se, že jsem otevřel téma, které je blízké řadě lidí a doposud se báli o něm otevřeně mluvit.“

Trauma z dětství si do dalšího života odnesl také Marek Lisiński. Za ním jsem vyrazil do Poznaně. S rozhovorem na velmi citlivé téma souhlasil poměrně rychle. Bylo mu třináct, když ho kněz v jeho vesnici sexuálně zneužíval.

Kněží římskokatolické církve

„V prosinci 1981 požádal moji matku, jestli můžu u něj zůstat přes noc, že máme v kostele hodně práce s přípravou na Vánoce. V podstatě celou noc mě znásilňoval. Domů jsme se vrátil před osmou ráno. Velmi rychle jsem ten den dospěl. Když jsem doma řekl matce a prarodičům, co se stalo, tak mi neuvěřili. Řekli mi, abych nevykládal hlouposti. Jak by mohl něco takového udělat člověk s autoritou, který pomáhá jiným, rozdává dárky. Rodiče mi nevěřili, že mě kněz zneužil,“ vzpomíná pan Marek. Nikomu jinému se tehdy v roce 1981 svěřit nemohl. Nebyly linky důvěry, internet, dětské poradny. To radní z Lodže měl větší štěstí.

„Jedinou možností byli pro mě rodiče. Naštěstí jsem s nimi o tom mohl otevřeně promluvit. Měl jsem se na koho obrátit a oni byli rozumní. Ale děti z pobožných rodin byly v tragické situaci. Nemohly o knězi říct jediného křivého slova.“

Ten strach postavit se v Polsku církvi, která má ve společnosti největší důvěru, trvá dodnes. Přiznává to i teolog Tadeusz Bartosz.

„I nadále se oběti tady v Polsku bojí soudních procesů. Nemají odvahu, sílu, peníze, právní pomoc. Ten strach vyplívá z obavy před reakcí společnosti. Pokud totiž zažalujete kněze, dopouštíte se něčeho hrozného.“

Polská katolická církev ještě nikdy nečelila tak silné mediální ofenzivě jako nyní. Najednou se objevila spousta článků, které problém pedofilie uvnitř církve popisují. Duchovní to ale berou jaké nefér útok.

„Je to problém celé naší země a nevidím důvod, proč pouze ti, kteří trpěli kvůli pedofilním kněžím, by měli být speciálně chráněni a jiní ne,“ říká mluvčí biskupské konference.

„Víme, že nejvíce případů pedofilního chování je v rodině, ve sportovních klubech, v dětských domovech. Takže nejenom církev má tento problém,“ dodává Josef Kloch. Novinář Ekke Overbek ale s touto argumentací zásadně nesouhlasí.

Kněz (ilustrační foto)

„Všichni víme, že každá profese, která nabízí kontakt s dětmi, je atraktivní pro lidi se sklonem k pedofilnímu chování. Ale církev má být příkladem, jak s tím bojovat. A ne strkat hlavu do písku a tvářit se, že se nic neděje.“

Profesor Bartosz býval kaplanem, ale sutanu před lety sundal a církev opustil. Velmi dobře proto ví, jak církevní hierarchie funguje.

„Ta ukázněnost, že se nevynáší ven žádná špína, je v církvi velmi silná. Vytváří se pocit společného mlčení o problémech mezi duchovními. I v případě sexuálního zneužívání. Tato rodinná struktura má za následek to, že jeden na druhého prostě nedonáší. Funguje to podobně jako v mafii.“ To by chtěly polské oběti změnit.

„Církev musí jasně říct, že pro kněží, kteří se dopustili sexuálního obtěžování, už není místo a budou vyloučeni. Duchovní nesmí tyto činy krýt. Nejdůležitější je, aby se církev netvářila, že ten problém neexistuje,“ říká Jacek Borkowski. Společnost o tom totiž chce mluvit. „Stanovisko církve je jednoznačné. Nulová tolerance vůči pedofilii. Maximální ochrana pro oběti a jejich nejbližší,“ tvrdí mluvčí episkopátu. Realita je ale jiná. Své o tom ví Marek Lisiński. Rozhodl se upozornit na chování kněze, který ho před třiceti lety znásilňoval. Na základě upřímného dopisu si ho biskup předvolal.

„To, co jsem během výslechu prožil, bylo pro mě pokořující. Necítil jsem se jako oběť, ale jako zločinec. Čelil jsem deseti, dvanácti obviněním od toho kněze. Měl jsem prý jako ministrant vykrást pokladničku v kostele. Měl jsem být v minulosti trestaný, což není pravda. Snažili ze mě udělat lháře, který si všechno vymyslel. Člověka, který byl alkoholikem a proto lže,“ říká mi pan Marek. Kněze, který ho měl před třiceti lety znásilňovat, ale na základě stížnosti církev tak říkajíc uklidila. Musel opustit svou farnost a skončil v ženském klášteře sto kilometrů od Varšavy. Tam jsem ho také vyhledal. Řekl jsem mu, proč jsem ho našel, že se ho chci zeptat na pana Marka Lysińského.

„To je nepoctivý zloděj, drahoušku. Půjčil si ode mě peníze na léčení ženy a podvedl mě,“ spouští kněz a je vidět, že celá situace je mu nepříjemná. Odmítá, že by někoho někdy zneužíval.

„Absolutně ne, já se ničeho nebojím,“ říká a neustále opakuje, že pan Marek je zloděj. Ptám se tedy kněze, proč by si pan Marek vymyslel třicet let starou událost. „ Kvůli tomu, že je to zloděj a nechce mi vrátit peníze. Protože teď je takový hon na církev a on toho jen využil,“ dodává velmi nervózní kněz. Pan Marek se domáhá spravedlnosti už tři roky. Tolik času uběhlo od prvního dopisu, který nadřízeným kněze napsal.

Církevní restituce

„Od 7. ledna minulého roku je ale ticho. Nikdo se mi neozval. Znovu napíšu biskupovi, co se s mojí causou děje. Oni tvrdí, že vše poslali do Vatikánu.“ Tato taktika církve je ale běžná.

„Problémem je systematické zatajování takových případů. Katolická církev je často zametá pod koberec, kněží netrestá a jen je někam tak říkajíc uklidí. No a oběti pak ještě zastrašuje,“ popisuje profesor teologie Bartosz.

„My chceme spravedlnost. Už jsme dospělí. Nejde nám o žádné finanční odškodnění. Já chci jen slyšet, jak se mi církev omluví a že už se to nebude opakovat,“ přeje si pan Marek.

Lidé, kteří dnes veřejně v Polsku přiznali, že je v dětství zneužíval kněz, už jsou většinou dospělí. Tento hrůzný zážitek z dětství ale většině z nich změnil život. Měli problém si najít partnera, stali se z nich alkoholici. A taky přestali věřit církvi.

„S velkým odstupem se dívám na člověka v sutaně. Právě kvůli tomu, co se mi stalo. Pod tou sutanou může být skvělý člověk, ale také někdo, kdo nemá dobré úmysly. Na to jsem hodně citlivý,“ dodává na závěr radní z Lodže Jacek Borkowki.

Téma sexuálního zneužívání v polské katolické církvi významně otevřel holandský novinář Ekke Overbeek, který už čtrnáct let žije v Polsku. „Bojte se“. Tak se jmenuje jeho kniha, ve které se polští katolíci svěřují, jak se v dětství stali oběťmi sexuálního zneužívání kněžími. Vypráví o samotě, bolesti a strachu před reakcí rodiny, známých a hlavně církve. Jejich výpovědi dodaly odvahu dalším obětem, které celé roky svá traumata dusily v sobě.

Žádný Polák takovou knihu nenapsal a musel to udělat holandský novinář. Proč?
K tomuto tématu jsem se dostal díky tomu, že skandál s pedofilními kněžími se objevil před lety v Holandsku. Zavolali mi moji šéfové a zeptali se, jak je na tom tak katolická země, jakou je Polsko. Odpověď jsem neznal, protože jsem se o to nikdy tak podrobně nezajímal. Začal jsem tedy pátrat po informacích, pročítat archivní materiály a zjistil jsem, že ten problém je v Polsku také. Ale píše se o něm jen minimálně.

To Vás překvapilo?
Ano i ne. Na začátku jsem skoro od každého slyšel, že Polsko je jiné, že problém se sexuálním zneužíváním duchovními nemá. Málem jsem tomuto přesvědčení podlehl. Ale jakmile jsem mluvil s první, druhou, třetí obětí sexuálního zneužívání, ukázalo se, že v Polsku k tomu také docházelo.

Nejdříve jste tedy napsal článek do holandských novin. Pak natočil dokument pro televizi a nakonec vznikla kniha. To jste měl tolik materiálu?
Na začátku jsem chtěl pouze popsat příběhy obětí kněží. Ale pak jsem si uvědomil, že Poláci by si zasloužili dozvědět se o tomto problému mnohem víc. No a když jsem zjistil, že žádný Polák se do toho přede mnou nepustil, tak jsem napsal knihu já. Cítil jsem to jako svoji novinářskou povinnost.

Měl jste pocit, že polští novináři se tohoto tématu obávali?
Ano. A to se potvrdilo i v aktuálních reakcích po vydání mé knihy. Část polských médií o ní píše, začíná pomalu otevírat téma pedofilního chování kněží a část médií, takzvaně pravicových, o tomto problému mlčí.

Schválně? Je to obava před reakcí polské katolické církve?
Oni ví, že takový problém existuje, ale rozhodli se o něm mlčet. Důležitou roli hraje strach. Ten mají oběti duchovních, cítí ho samotná církev, která se bojí zveřejnění případů a strach mají také média. Proto jsem svoji knihu nazval Bojte se. V katolické církvi vždy fungovala a dodnes funguje kultura mlčení, tajnosti. To opravdu najdete všude. Ale Polsko je skutečně výjimečné mírou obav před tímto tématem.

Jaká byla reakce církve na začátku, když jste se rozhodl o tom psát?
Bylo vidět, že jsem jedním z prvních novinářů, kteří se na problém pedofilních kněží v Polsku vůbec ptají. Nejsilnější dojem z mých rozhovorů byla bagatelizace problému. Vatikán už před lety přiznal, že je to obrovský problém a polská katolická církev se pořád chová, jakoby se nic nedělo.

Nedávno polský biskup Tadeusz Pieronek prohlásil, cituji: „Pedofilie byla, je a bude. Žádná síla člověka nezastaví před vášní. Není to problém, který bychom měli řešit.“To je přeci skandální …
Vy Češi s ateistickou kulturou jen těžko pochopíte, jaké je postavení katolické církve v polské společnosti. Duchovní jsou nedotknutelní a hlavně nemají žádnou vnější opozici. Málokdo si je odváží kritizovat.

Během sbírání materiálů pro knihu jste zjistil, že v Polsku bylo v posledních letech odsouzeno za pedofilní chování 27 kněží. Tato cifra vás překvapila?
Podle mého to je opravdu hodně a proto jsem byl velmi zaskočený, že se o tom skoro vůbec nemluví. Můžeme to například srovnat s Holandskem. V únoru 2010 se objevil první článek o sexuálním zneužívání dětí kněžími v jedné internátní škole. Šlo ale o případ, který se odehrál před čtyřiceti lety.
Církev v Holandsku ale okamžitě reagovala, ještě v ten samý den slíbila, že vše vyjasní a zahájí vyšetřování. Během pár měsíců už vznikla vyšetřovací komise, která neměla prověřit jenom tento případ, ale situaci v celé zemi. A to vše vzniklo na základě opravdu hodně starých událostí.

Episkopát argumentuje, že jde o incidenty a tvrdí, že pedofilové jsou i mezi učiteli, lékaři, že popotahovat za to pouze církve je nefér…
S tím ale zásadně nesouhlasím. To je velký skandál. Církev by přeci měla být absolutní morální autoritou. Je místem, kde má dítě poznat Boha. Církev o sobě tvrdí, že je institucí, která stojí na stráži morálky. Přivlastňuje si recept na správný způsob života. A tvrdí, že přeci mezi učiteli jsou také pedofilové.
Ale co to je za argument? Církev se nemůže schovávat za nějakou jinou skupinu. Církve má být naopak příkladem, jak se dokáže s touto patologií vyrovnat.

Ptal jste se zástupců polské katolické církve, jestli mají statistiku pedofilního chování kněží a řekli, že ne. Jinde mají přehled o takových causách?
Ano. V jiných zemích to jsou právě biskupové, církev obecně, která se snaží dopátrat, jak velký problém to je a kolik mohlo být obětí. V Holandsku, Belgii, Německu nebo Spojených státech. To je normální reakce. Církev musí vyhledat lidi, kterým ublížila a nemůže se tvářit, že se jí to netýká. Musí je odškodnit, omluvit se a pomoci jim. Nesmí chránit zločince, jak se dnes mnohdy děje.

Polsko je také výjimečné tím, že neexistuje jediná společná organizace, která by sdružovala obětí pedofilního chování kněží…
To je opět problém toho strachu společnosti, nedůvěry. Úroveň občanské společnosti v Polsku je velmi slabá. Teprve teď, když se o tomto tématu začíná mluvit veřejně, sbírají lidé odvahu, začínají se navzájem kontaktovat, ale jde to ztuha.

Někteří ale o tom nemluvili ani se svými rodiči nebo partnery…Až s vámi.
Jeden pán mi řekl, že o tom s někým mluví poprvé v životě. Jiná slečna to řekla svojí matce den před naším rozhovorem.

Společným jmenovatelem všech obětí je strach před knězem jako církevní autoritou…
Pro mě je těžké to pochopit, protože nejsem ani Polákem ani katolíkem. Je zvláštní, jakých následků se lidé báli. Někteří se sice doma svěřili, ale rodiče jim zakázali kněze veřejně pomluvit, protože by se pak stali černou ovcí třeba vesnice. Nebo se báli toho, že je církev vyloučí. Mé příběhy dvanácti obětí nejsou novinářským investigativním materiálem. Nechtěl jsem pátrat po detailech, což také na začátku knihy jasně říkám. Mým cílem nebylo vyjasnit dvanáct konkrétních caus. Chtěl jsem jen ukázat, že tento problém v Polsku existuje a nemůže se přehlížet. Ta kniha teprve otevírá diskusi.

Církev, ilustrační foto