Když řekám přiznáme jejich práva, přestanou být jen tichými oběťmi. Lidé z iniciativy Osoba Odra bojují za uznání práv znečišťované řeky
„Za katastrofu z roku 2022 nikdo nepřijal odpovědnost. Odra, stejně jako ostatní řeky v Polsku, spadá pod ministerstvo infrastruktury, ne pod ministerstvo životního prostředí. S tím systémem je něco velmi špatně,“ říká zakladatel občanského hnutí Osoba Odra, novinář a spisovatel Robert Rient.
Reaguje tak na tři roky starou ekologickou katastrofu v polské části řeky Odry s následkem masivního úhynu ryb a živočichů. Znečištění zasáhlo zhruba 500 kilometrů dlouhý úsek řeky, včetně oblasti, kde Odra tvoří přirozenou hranici mezi Polskem a Německem.
Čtěte také
Z bezradnosti nad rozsahem zkázy vznikla v Polsku občanská iniciativa Osoba Odra, která usiluje o lepší právní ochranu řeky, uznání jejích práv a možnost zastupování před soudem.
Hlavním viníkem ekologické katastrofy byla slaná odpadní voda, kterou do Odry z okolních uhelných a měděných dolů vypouštějí těžební společnosti. Zvýšená salinita vytvořila podmínky pro rozšíření jedovaté mikrořasy, která v řece zahubila téměř veškerý život. Ani dnes není stav řeky ideální.
„Tato katastrofa vlastně nikdy neskončila. Během těch tří let jsme z řeky několikrát znovu odstraňovali mrtvé ryby,“ upozorňuje hudebník Michał Zygmunt, který u Odry prožil většinu svého života a dlouhodobě bojuje za její silnější ochranu.
Návrh zákona o právní subjektivitě řeky Odry čeká na projednání v polském parlamentu. „Nechceme, aby Odra měla stejná práva jako člověk. O to nejde. Cílem je uznat základní práva, která by měla mít každá řeka,“ vysvětluje právnička Agata Foksa-Biegaj.
Řeka právní subjekt?
Jednou z hlavních inspirací pro vznik iniciativy byl případ řeky Whanganui na Novém Zélandu. Ta se díky dlouholetému úsilí maorských původních obyvatel stala v roce 2017 vůbec první řekou, kterou západní právo uznalo jako živou bytost s vlastními právy. Od té doby získalo právní subjektivitu mnoho dalších řek po celém světě a podobných případů stále přibývá.
„V době ekologické a klimatické krize, představuje uznání práv řek nejen určitou právní inovaci, ale také významný kulturní posun. Připomíná nám to, že nejsme od přírody odděleni, ale jsme její součástí. Připadá mi krásné, že když řekám přiznáme jejich práva, přestávají být pouhými tichými oběťmi a stávají se hlasy života. Tím, že chráníme řeky, chráníme zároveň i svou vlastní budoucnost,“ přibližuje podstatu hnutí za práva přírody kanadsko-kolumbijská právnička a předsedkyně Mezinárodní observatoře pro práva přírody Yenny Vega Cárdenas.
Zástupci iniciativy Osoba Odra věří, že k podobnému kulturnímu posunu dojde i v Polsku, a lidé si začnou více uvědomovat svou propojenost s přírodou.
Čtěte také
„V povědomí lidí už dnes vidíme velký posun. Občanská společnost si uvědomuje, že potřebujeme změnu. Ale když se podívám na složení naší vlády, nedělám si velké naděje. Máme také nového prezidenta, který je proti Green Dealu, proti právům přírody, proti právům některých lidí obecně. Ale to mě neodrazuje. O to víc je potřeba ve jménu řeky pozvednout náš hlas,“ zdůrazňuje Robert Rient.
Nový prezident má jiné plány
Nový polský prezident Karol Nawrocki mluví v souvislosti s Green Dealem o „ekoteroru“. Uhlí naopak označuje za černé zlato Polska a podporuje další rozvoj těžby.
Čtěte také
„Mám pocit, že každé malé dítě ví, že nejdůležitější látkou, která na zemi existuje a umožňuje nám žít, je voda. Jak teď pozoruji tu nízkou hladinu řeky, říkám si, že pokud to takhle půjde dál, je pravděpodobné, že tak za deset let bude Odra jenom sezónní řekou, která v létě vyschne nebo bude téct jen jako potůček. A to bude konec, protože pak odsud budou muset lidé odejít a hledat si jiné místo. Takže dokud řeka teče, život zůstává,“ uvažuje Szymon Mizera, organizátor kulturních akcí na Odře, během našeho setkání na břehu řeky ve vesnici Cigacice na západě Polska.
O jaká konkrétní práva iniciativa usiluje? Co by jejich uznání znamenalo v praxi? A jak hnutí za práva přírody fungují jinde ve světě? Poslechněte si celé Zaostřeno.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
