Pán záhadného pokladu

Rozestavěl po náměstích vlastní pozlacené modly, přepsal učebnice, zavedl nový kalendář a vše, co k řádnému kultu patří. Ve světě, kde prosazování demokracie je vyhlášeno za posvátný cíl a lidská práva za vrcholnou hodnotu, nerušená existence turkmenského režimu vyvolává přinejmenším podiv. Tím více, že až do roku 2001 byl Ašchabád jedním z mála hlavních měst, kde afgánští talibánci byli vítanými hosty. Zatímco jiní, méně brutální kolegové "hlavy všech Turkmenů" jsou vystaveni trvalému vnějšímu tlaku, proti Turkmenistánu nikdy nebyly zavedeny sankce, ani symbolické. Ba naopak, dveře se v Ašchabádu netrhnou a s hosty, kteří si touží promluvit s Turkmenbaši o životě, se zrovna roztrhl pytel. A to i přesto, že je dávno a notoricky známá, jemně řečeno, velmi svérázná povaha hostitele, jakož i jeho vlastnost "být vždy pánem svého slova" (to znamená, že ho dává nebo bere zpět dle vlastního rozmaru).

V čem je tajemství nedotknutelnosti Saparmurada Nijazova? V tom, že celá politika turkmenského diktátora byla od prvopočátku umně vystavěna tak, aby sledovala jediný cíl: upevnění osobní moci v podmínkách nestabilního a rychle se proměňujícího světa. Když v polovině 90. let Nijazov slavnostně oznámil neutralitu svého státu, mnozí se podivili. Byla to doba, kdy houfy nově vzniklých státečků bušily na dveře mezinárodních klubů nebo aspoň usilovaly o vzájemné svazky. Zaráželo, že zrovna relativně slabý a malý Turkmenistán nestojí o žádné bloky. Turkmenbaši totiž pochopil hned zkraje, že účast v každém integračním projektu je spojena s omezením jeho manévrovacího prostoru a přijetím určitých závazků. Může to začít třeba skromnou technickou spoluprací a stejně, než bys řekl švec, počnou spojenci žádat dodržování různých práv a cizáckých "hodnot". Zkrátka, nechceš-li, aby jiní zasahovali do tvých vnitřních věcí, drž se raději stranou. Dokonce i tak přízračná, jen na papíře existující instituce jako Spojenectví nezávislých států, byla Nijazovovi zbytečnou přítěží a loni z ní nadobro vystoupil. Turkmenskému vůdci jsou cizí výbojné ambice, jež kupříkladu zahubily Saddáma Husajna. Proto nehodlá nasazovat své fundamentální učení "ruchnama" mimo území vlastního státu, i když svým významem si to nepochybně zaslouží - o nic méně než světoborné učení "čučche" zesnulého Kim Ir Sena.

Nijazov má v rukávě trumf, který je ve všech učebnicích popisován jakožto "gigantické zásoby zemního plynu". Přitom nikdo neví, jak přesně gigantické ty zásoby jsou. Začátkem 90. let turkmenští experti uváděli číslo 23 triliony kubických metrů, v roce 2002 Turkmenbaši nečekaně zdvojnásobil tento údaj. Avšak nikdo nikdy neviděl výsledky seriozního auditu plynových zásob - ani západní těžební společnosti, které signalizují zájem, ani ruský Gazprom, ani Číňané, ani Iránci. Doposud se turkmenskému vůdci dařilo prodávat stále stejné objemy těžby (30-40 miliard kubíků ročně) všem najednou: Rusku, Ukrajině, nyní i Číně. I když zahraniční experti mají značné pochybnosti ohledně schopnosti Turkmenistánu plnit své závazky, jejich zájem o záhadné poklady neochabuje.

Dnes, jak Spojené státy, tak Evropská unie, podnikají další pokus o vtažení Ašchabádu do velké hry. Hledají se totiž zdroje energetických surovin alternativní vůči ruským. Na pořadu dne je znova výstavba plynovodu na dně Kaspického moře, jímž by se turkmenský plyn přes Ázerbájdžán a Turecko dostal na evropské trhy. Projekt "Nabucco" schválený EU předpokládá také účast Ašchabádu. Není odepsána ani varianta natažení plynovodu přes Afganistan, o níž se začalo mluvit ještě za vlády Talibanu. Uskutečnění některého z těchto projektů je zatím v nedohlednu, avšak snaha Západu překonat ruský plynový monopol ho tlačí k dvoření se Nijazovovi. A to mu stačí. Pro zemi, jež nemá vlastní přístup k trhům a je plně odkázána na ruský tranzit, vliv, jímž se může chlubit Turkmenistán, je vskutku záviděníhodný.

Europoslanec Martin Kellanen, jenž na žádost lidskoprávního výboru navštívil v červnu Turkmenistán, jej nazval ve své zprávě "nejrepresívnějším režimem, který jsem kdy spatřil, kde žádné standardy ochrany práv jednoduše neexistují". Nicméně právě nyní dostala tato diktatura doložku nejvyšších výhod v obchodě s EU. Odůvodnění rozhodnutí je pro Evropu příznačné: nelze izolovat ani ty nejproblematičtější režimy, je třeba je vtahovat do mezinárodní spolupráce.

Nijazov hraje tutového betla. Ví, že plyn kriticky potřebují všichni: Gazprom, Ukrajina, Evropa, Čína. I když nikdo neví, jak "gigantické" jsou zásoby turkmenského plynu, Turkmenbaši si může nadouvat tváře. Ví, že vůně plynu je omamná a smrádek z pošlapávání lidských práv ji nepřebije. Navzdory tomu, v co jsme doufali před patnácti let, přichází doba globální energetické geopolitiky a jejím ztělesněním docela dobře může být pozlacená modla Turkmenbašiho - pána podzemních pokladů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .