Pamatuji a žádám, volají Arméni po uznání zločinů před 100 lety
Dne 24. dubna 1914 zajali osmanští vojáci arménskou elitu v tehdejší Konstantinopoli. Zabitím více než 200 předních arménských politiků, novinářů, umělců a podnikatelů odstartovalo masové vyvražďování arménské menšiny.
Tragické události před 100 lety a spor o to, zda šlo o první genocidu 20. století, dodnes rozděluje turecké vztahy s Arménií i řadou dalších zemí. Proč Turecko odmítá uznat vinu a usmíření se svým sousedem? Nakolik velkolepé připomínky za účasti evropských státníků vyhrotí rostoucí turecký nacionalismus? A má smysl jitřit události staré 100 let?
Srdce arménské církve, svaté město Ečmiadzin, tepe jako nikdy předtím. Do komplexu Svatého stolce, který je od roku 2000 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO, přijely tisíce Arménů. Ze všech koutů země i zeměkoule.
Na obřích obrazovkách sledují záběry z míst, která jejich předci museli násilím opustit. Černobílé fotografie kostelů, jak vypadaly v roce 1915. Pro srovnání další snímek stejného chrámu v barevném podání, jaký je jeho stav v roce 2015. Z většiny svatostánků zbyly jen ruiny, kolem kterých se prohánějí kozy.
Pokud přijmou, co udělali, odpustíme jim
Němá svědectví se střídají s nahranými výpověďmi těch, co nucený exodus do Sýrie přežili a vše vylíčili i svým dětem a vnoučatům. Aby nikdo z Arménů nezapomněl. Bez ohledu na to, kde našli nový domov.
„Přijeli jsme z Austrálie, kde jsme se opět dokázali postavit na nohy. Musíme být silní, abychom dokázali přesvědčit svět o zločinech, kterých se na nás Turci dopustili,“ svěřuje se osmasedmdesátiletá žena ze Sydney. Chce, stejně jako miliony Arménů, oznámit světu, že nikdo z nich nezapomněl. Ani příslušníci nejstarší, ani nejmladší generace.
„Pokud přijmou to, co udělali, pak jim odpustíme. Ale zapomenout nemůžeme. Nikdy. Všechno nám vzali. Naši rodnou zem. A měli by ji vrátit. Mého dědu zavraždili. Jak bych jim mohla odpustit?“ Ptá se Arménka z Austrálie.
Mezitím od katedrály svaté Matky Boží vyšlo procesí v čele s nejvyššími představiteli arménské apoštolské církve. Uprostřed ve fialovém rouchu i Jeho svátost Karekin II. Duchovní drží v rukou nejposvátnější relikvie a míří k Nové bráně, jejíž součástí je i kamenný oltář s obrazem Panny Marie.
Pozlacené kříže odrážejí sluneční paprsky a nad hlavami přítomných se rozléhá zpěv. Náhle všichni utichnou a prostranstvím se nese hlas Karekina II. Kanonizace jednoho a půl milionu zabitých Arménů začíná.
„Přišel jsem z Náhorního Karabachu a se mnou 5 kamarádů. Celou cestu 420 kilometrů jsme šli pěšky,“ říká třicetiletý mladík, který je, stejně jako ostatní muži z Náhorního Karabachu, zahalen do arménské vlajky. „Dorazili bychom, i kdyby to bylo dál. Cítili jsme, že musíme být tady v tento den.“
Lítost vyjádřil i turecký prezident
Muž má připnutou na klopě fialovou pomněnku. Pro Armény květinu se vskutku symbolickým názvem. Ostatně motto jejich vzpomínkových obřadů zní "Pamatuji a žádám". Kněží žehnají obrazu, na kterém jsou vyobrazeny tváře mužů, žen a dětí obklopující arménského duchovního.
Představují přes milion zavražděných civilistů, kterým se přijeli poklonit i politici ze zemí, které arménskou genocidu uznaly. I francouzský prezident Francois Hollande a jeho ruský protějšek Vladimir Putin. Lítost nad oběťmi vyjádřil i turecký premiér. Ankara přesto i nadále odmítá, že osmanští Turci před sto lety spáchali genocidu.
Arméni o tom nepochybují. „Jsme rozhořčeni. Na Turky se zlobíme. Tvrdí, že nešlo o genocidu, odmítají pokání. Nezaplatili nám žádné náhrady. A zabrali náš majetek, zlato, které naši předci před nimi ukryli, používají arménské kostely jako turistická lákadla. Aniž by uvedli, že nám patřily. Proto nepřestaneme na tyto zločiny upozorňovat, dokud Ankara přístup nezmění.“
Vyjádřila názor sedmdesátiletá Ženi Agiljan. Krátce nato obřad kanonizace končí a nejen Ečmiadzinem se rozezněly zvony.
Masakr arménské menšiny, který začal před sto lety v Osmanské říši, je událostí, která vrhá hluboké stíny i na současnou politiku. Situace se snad zlepšuje.
„Ze strany tureckého prezidenta nebo tureckých politiků zazněly výroky, které jsou nepřátelské. Velká část turecké společnosti s tímto nesouhlasí. Koneckonců před 2 lety jsme viděli v Turecku velké demonstrace, kde tisíce, anebo statisíce Turků dávaly najevo, že si představují politiku jinak,“ říká Lucia Najšlová, z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
