Paco de Lucia si možná neodpočine ani v hudebním nebi

Paco de Lucía v Olomouci, červenec 2013
Paco de Lucía v Olomouci, červenec 2013
Ve středu zemřel vynikající španělský hudebník Paco de Lucia, který se loni v prosinci dožil šedesáti šesti let. Britská stanice BBC dodala, že smutnou zprávu přinesl starosta jeho rodného města Algeciras José Ignacio Landaluce, který vyhlásil třídenní smutek. Srdce světoznámého kytaristy a skladatele se podle španělských médií zastavilo na lázeňské pláži v mexickém Cancúnu, kde odpočíval se svou rodinou.

Zesnulého umělce znali lidé na celém světě, které oslnil jeho výrazný styl, v němž se do tradičního lidového flamenka mísily ozvuky klasické kytary, ale jazz a populární hudba. Kytarista například velmi obdivoval a propagoval španělského skladatele Manuela de Fallu.

„Smrt Paka de Lucii proměnila jeho génia v legendu,“ řekl starosta jeho rodiště, „opustil nás, ale jeho hudba, jeho nádherný styl hry na kytaru a vzpomínky na jeho osobnost s námi zůstanou navždy.“ Španělský ministr školství a kultury José Ignacio Wert dodal, že to byl jedinečný a nenapodobitelný člověk i umělec.

Paco de Lucia se narodil 21. prosince roku 1947 jako Francisco Sanchez Gomez ve skromné a pokorné rodině v srdci španělského kraje, kde se zrodilo flamenco, a časem se z něj stal jeden z nejuznávanějších hráčů tohoto stylu na světě. K hudbě ho přivedl jeho romský otec, který byl sám zpěvák, a mladík se brzy proslavil rychlými rytmy flamenka a až neuvěřitelnou ekvilibristikou prstů na hmatníku kytary.

„Romové jsou výborní hudebníci, protože poslouchají muziku od narození,“ řekl kdysi Paco de Lucia, „kdybych se nenarodil v domě svého otce, nebyl bych nikdo. Nevěřím ve spontánního přírodního génia.“ Profesionálním hudebníkem se stal z otcova popudu už v jedenácti letech. Nejprve vystupoval se svým bratrem Pepém a později se vydal na sólovou dráhu.

Kytarista vytvořil velmi oblíbenou dvojici s legendárním flamenkovým zpěvákem Camarónem de la Isla, s nímž vystupoval v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Světové jeviště ovládl poprvé roku 1973 se skladbou Entre dos Aguas – Mezi dvěma vodami, která se stala ve Španělsku jednou z nejoblíbenějších nahrávek.

Asi největší úspěch přišel roku 1981, když s dalšími dvěma světovými kytaristy Johnem McLaughlinem a Alem di Meolou pořídil živou nahrávku Pátečního večera v San Francisku. Paco de Lucia později zabrousil do latinskoamerické bossa novy a spolupracoval s jazzovým klavíristou Chickem Coreou, ale vždycky se vracel ke svým kořenům v andaluském flamenku. Velmi pozoruhodná byla jeho spolupráce na filmech španělského režiséra Carlose Saury. Největší úspěch zaznamenala rok 1985 jeho snímek na motivy Bizetovy opery Carmen podle románu Prospera Mérimée.

Paco de Lucía v Olomouci, červenec 2013

„Moje rodina žila mezi Cikány,“ řekl Paco de Lucia roku 1997 v rozhovoru pro magazín Guitar Player, „na kytaru hrál otec i všichni mí bratři, takže jsem ji stále poslouchal, ještě než jsem ji poprvé vzal do ruky. Stalo se to dřív, než jsem začal mluvit. Než jsem začal hrát, znal jsem všechny rytmy flamenka. Měl jsem už pro něj cit a chápal jsem smysl té hudby, takže když jsem začal sám hrát, šel jsem přímo po hudbě, kterou jsem už měl ve svém uchu.“ Paco de Lucia nahrál v Madridu své první album, když mu bylo osmnáct let.

Roku 2004 dostal už světově známý hudebník velmi uznávanou cenu Asturias jako nejuniverzálnější umělec, který se věnuje flamenku. Ve výroku poroty stálo, že jeho styl se stal majákem mladé generace a jeho umění z něj ve světě udělalo jednoho z nejlepších velvyslanců španělské kultury.

Od roku 2000 žil Paco di Lucia pět let na mexickém Yucatánu, ale o tři roky později se vrátil do rodného Španělska. V té době prohlásil, že už je opravdu unaven, protože byl celý život každý rok šest až osm měsíců na cestách, vstával každý den za rozbřesku a bydlel v hotelech. Přesto se roku 2004 vydal se zpěvačkou flamenka La Tanou na turné po Spojených státech a Kanadě.

Od té doby výrazně omezil veřejné vystupování, aby nemusel tolik cestovat, ale i tak uspořádal několikrát do roka koncerty obvykle ve Španělsku, v Německu a na letních evropských festivalech. Byl to plachý, ale nesmírně pracovitý člověk a popularita ho tlačila k neustálému a houževnatému obnovování vlastní technické dokonalosti a vymýšlení novinek.

V posledních deseti letech se o něm vědělo, že si vybírá země, kde obvykle nehrál, takže vystoupil dvakrát v chorvatské Pule a loni v létě také v Turecku, Maroku a Tunisku. Středeční náhlá zpráva o jeho smrti ovládla španělské sociální sítě: „Odpočívej v pokoji,“ napsala jedna twitterka, ale dodala: „v nebi budeš učit anděly hrát na kytaru!“

Zpracováno ze zahraničního tisku.