Pacient do toho nemá co mluvit

Po několika letech bylo zřejmé, že to vede k plýtvání - zdravotníci vykazovali výkony o sto šest a kdo si nepřidával, byl škodný. Předpoklad, že si pacienti vyberou ta nejlepší zařízení a ostatní zaniknou, se nepotvrdil, naopak - pacienti jsou schopni využít veškerou zdravotní péči, která se nabízí. A tak se začalo regulovat.

Regulace se týkaly spotřeby léků, vykazování výkonů a schvalování nových praxí. S mnoha omezeními dnes výkonový systém funguje jen u ambulantních specialistů, kteří však i takto nastavená pravidla houfně obcházejí, aby si zajistili větší výdělky. U praktických lékařů byly výkony nahrazeny paušálem na jednoho pacienta a nemocnice dostávají peníze na základě rozpočtu z minulých let, což není příliš spravedlivé. Deset let se už mluví také o potřebě zrušit některé nemocnice, protože lůžek máme ve srovnání se zahraničím neskutečně moc.

Realita je ovšem taková, že právě nemocnice spotřebovávají největší část zdravotnických peněz, jejich hospodaření je neprůhledné a na tom, že upadají stále znovu do dluhů, se podílí i stát, který jim diktuje, kdy a o kolik mají zvýšit platy zdravotníků. Zdravotní pojišťovny mají jen velmi omezené možnosti přimět pacienty k racionálnímu a přitom úspornému chování. Suma sumárum - o našem systému se dá mluvit jen jako o chaosu, který se ještě zvětšil, když zdravotnictví převzaly z větší části krajské samosprávy. Ne že by se nesnažily situaci napravit, dělaly to ale různým způsobem a tak se zmatek ještě zvětšil.

Za tohoto stavu věcí představila ministryně zdravotnictví Milada Emmerová koncepci, která počítá s posílením role státu. Státní úředníci by měli určit, které nemocnice se stanou součástí páteřní sítě a ta bude zárukou dostupnosti lékařské péče. Ostatní nemocnice, o nichž ministryně mluví jako o nižším typu, budou poskytovat jen nejakutnější ošetření a většina jejich lůžek by se měla transformovat na sociálně-zdravotní. Jde o celkem rozumné řešení. Taková lůžka opravdu chybí, ale nemocnice o ně nestály, jelikož se nevyplácela. To by se mělo změnit, protože napříště by si klienti za pobyt na nich připláceli. Pak by asi odpadlo i jejich zneužívání, které je teď hodně častým jevem. Tím, že budou úplně nebo částečně přeřazena do sociální sféry, vyhnula se ministryně i podezření, že zvyšuje spoluúčast pacientů.

Jak by tedy měl zdravotní systém fungovat podle Milady Emmerové? Jeho základním článkem by se měli stát praktičtí lékaři - ti by měli každému pacientovi zřídit zdravotní knížku, mít přehled o jeho celkovém stavu a rozhodovat kde se bude léčit. Pacient by tak byl závislý na dvou věcech - na péči, kterou nabízejí nemocnice tvořící síť a na tom, kam ho pošle jeho praktik. Pokud by se mu něco nelíbilo, měl by mít možnost obrátit se na ombudsmany jednotlivých nemocnic. Že chce ministryně dosáhnout většího pořádku a tím také ušetřit - to je chvályhodné a zřejmě taky nutné. Otázka ovšem je, zda k tomu zvolila ty správné prostředky. Zdravotnictví založené na práci pojišťoven, které vzniklo po roce 1989, nelze už vrátit zpět a direktivně ho řídit a už vůbec to nelze uskutečnit po převedení většiny nemocnic na kraje. To, že by ministryně ráda obnovila paternalistický státní systém, je dobře vidět z jejího vztahu k pacientům. Teoreticky sice tvrdí, že se všechno dělá pro ně a že mají právo na informace. Ovšem jen na některé. Proč by měli nahlížet do své karty a k čemu by jim byla informace o úmrtnosti v jednotlivých nemocnicích? Ještě by se mohlo stát, že by si pacient řekl: Když je tady vysoká úmrtnost, tak sem nepůjdu. "Nemůžu přece připustit, aby do některé nemocnice zařazené do sítě lidé přestali chodit," řekla ministryně. Fungování systému má tedy přednost před prospěchem pacientů.

A tady jsme u jádra problému. Milada Emmerová si zřejmě myslí, že je schopná rozhodnout nejlépe o tom, které zařízení do základní sítě patří a které nikoliv, pacienti by jí v tom udělali nepořádek. Z toho by nám ale měly vstávat vlasy na hlavě. Do té privilegované skupiny nemocnic, které budou mít dlouhodobě garantovanou další existenci, se totiž mohou pod různými vlivy dostat zařízení, která nejsou zdaleka nejkvalitnější - a to jen proto, že jsou dobře umístěná nebo se za ně přimlouvá nějaká vlivná lobby. To by se mohlo pacientům pěkně nevyplatit a zdravotníkům prodražit.

Ministryně podceňuje pacienty - ti přece nejsou tak hloupí, aby nepochopili, že vyšší úmrtnost v daném oddělení může být dána specifickou skladbou jeho pacientů - musí ale takové informace dostat k dispozici. Dalším článkem, na který ministryně zapomíná, jsou pojišťovny. Ty by měly spolupracovat s pacienty a pro ně objednat péči u kvalitních nemocnic, bez ohledu na to, jestli jsou státní, krajské nebo akciovky. A když to budou politici považovat za rozumné, mohou pak tato zařízení přejít do neziskového režimu. Pokud se ale ministryně nedokáže dohodnout s představiteli krajů, zdravotních pojišťoven a pacientů, bude celá její reforma jen kusem papíru jako to bylo s těmi předcházejícími.