Osudy antidiskriminačního zákona

Proti diskriminaci tak bude zřejmě ČR během svého předsednictví bojovat nanejvýš jednorázově, a to uspořádáním mezinárodní konference o nerovných podmínkách mužů a žen, které se pak projevují například v nižších platech žen za stejnou práci a v nižších důchodech. V Česku jsou na tom v tomto ohledu ženy dokonce ještě o něco hůř než je šestnáctiprocentní unijní průměr: jejich platy jsou nižší o pětinu.

O co tedy v případě směrnice, proti které se u nás zvedl takový odpor, vlastně jde? Jedná se o legislativní normu, která má zajistit lidem bez ohledu na rasu, pohlaví, národnost nebo náboženství rovný přístup i k ostatním oblastem života než jen k trhu práce. Konkrétně třeba ke vzdělání, zdravotní péči, nebo k právům spotřebitele. Prezident Klaus odůvodnil své veto tím, že jsou nerovnosti přirozený jev, ve kterém se zrcadlí naše subjektivní zkušenosti. Snaha o jejich potlačení narušuje podle jeho názoru právo jednotlivce na svobodu volby. Proti jsou ale i právníci, protože zákon přenáší důkazní břemeno na žalovaného- a tedy narušuje princip presumpce neviny. Kritikům občanské společnosti se kromě toho nelíbí, že obětem diskriminace mohou v soudní síni stát po boku nezávislé organizace, jejichž cílem je proti ní bojovat. Ze všech těchto námitek je nepochybně nejzávažnější ta, která se týká presumpce neviny. Zvláštní ovšem je, proč totéž nevadí ostatním 26 členským státům unie? Možným vysvětlením by bylo, že obdobně jako v minulosti, postupuje i zde ČR při přebírání směrnice způsobem "papežštějším než papež", a že jsou tedy její současné nesnáze s antidiskriminačním zákonem domácí výroby.

Podle zářijových informací v deníku Právo bylo jedním z cílů zákona ujasnit, co to vlastně diskriminace je. Zákon ji měl definovat jako jednání, v jehož rámci by bylo z nějakého důvodu s jednou osobou zacházeno ve srovnatelné situaci méně výhodným způsobem než s osobou jinou. Odlišnost v zacházení je ale diskriminační jen tehdy, pokud nemá žádné objektivní a rozumné ospravedlnění. To znamená pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud nejsou použité prostředky přiměřené sledovanému cíli.

Právo uvádí, že jako diskriminační by pak musely být vyhodnoceny například marketingové triky, kdy dívky neplatí do tanečních klubů vstupné, protože se předpokládá, že za ně utrácejí muži a čím více slečen do klubu dorazí, tím větší má majitel kšeft. Také odmítnout prodej zboží lidem, kteří byli v minulosti na prodavače vulgární nebo u něj kradli, není diskriminační, protože se zákazníci chovali v rozporu s dobrými mravy. Zatímco kdyby podnikatel neobsloužil zákazníka, který si na něj stěžoval nebo reklamoval jeho zboží, o diskriminaci by šlo, jelikož se zákazník jen domáhal svých práv.

Na to už ale vlastně zákony máme: konkrétně třeba o ochraně spotřebitele. V jiných oblastech je to podstatně horší: Organizace Člověk v tísni představila například nedávno Index integrační politiky, ve kterém se ČR ocitla mezi 25 posuzovanými evropskými zeměmi v integraci cizinců daleko za evropským průměrem. V rámci kritérií, která hodnotila nediskriminaci, byla ČR dokonce jedinou zemí, která dostala v podkategorii politiky nulu. Další dvě nuly si vysloužila v podkategorii volebních práv a začlenění do trhu práce. Cizinci například v ČR nemohou podle této zprávy zakládat sdružení, pokud v nich nejsou zastoupeni aspoň tři Češi, a nesmějí být členy žádné politické strany, a to ani v případě, když jsou občané EU. Kromě toho zpráva poukazuje na to, že v souladu s platnými zákony stát není povinen do svých funkcí důsledně zařazovat principy rovnosti, vést dialog o nediskriminaci ani informovat veřejnost o právech obětí diskriminace.

Ale nemusí jít jen o práva cizinců nebo menšin. Pod lupu antidiskriminačního zákona by se mohly třeba dostat i plošné parkovací zóny ve městech, zaváděné bez ohledu na to, jestli lidé, kteří tam musejí přijet třeba obstarat nemocné příbuzné, mají vůbec kde legálně zaparkovat. Jinými slovy, zatím ani netušíme, kde všude by nám antidiskriminační zákon mohl být k užitku. Nechat si od politiků namluvit, že je k ničemu, by bylo nerozumné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .