Osud "Lisabonu" není jen v rukou Irů

To jsou slova, která v Evropském parlamentu pronesl před zhruba desítkou dní prezident Francouzské republiky Nicolas Sarkozy. Pronesl je jako jednu ze základních tezí své vlády v její současné roli předsedy Evropské unie.

Naléhavost odblokování ratifikačního procesu lisabonské smlouvy zdůvodňoval Sarkozy blízkostí evropských voleb nejenom na půdě Evropského parlamentu, ale i v dalších projevech: k novinářům v předvečer převzetí evropského žezla, 30 června, nebo k politikům své strany UMP. Není to ale argument takového kalibru, před nímž by složili zbraně irští odpůrci Lisabonu.

Druhý argument, kterým vůči evropské veřejnosti zdůvodňuje své odhodlání dovést Iry k ratifikaci, asi ponechá zcela chladnými i tamní přivržence smlouvy. "Bez Lisabonu nebude žádné rozšíření Evropské unie . Ani o Chorvatsko", opakuje Sarkozy také téměř ve všech svých stěžejních předsednických prohlášeních. Sám adresuje tento argument spíš těm několika zbývajícím zemím, které ratifikaci odkládají či odmítají. Když 30. června mluvil o svých záměrech s ratifikací Lisabonu s novináři, obrátil se Sarkozy s tímto argumentem přímo - cituji ten výraz - "na české přátele". Věděl už tehdy, po návštěvě Prahy a na základě dalších zpráv z Prahy, že zde bude nutné vykonávat nátlak. I Praha tedy bude muset s jeho ofenzívou počítat. Zejména pokud dnes Sarkozy dospěje - nebo už v této chvíli dospěl - v Irsku k výsledku, který by se mohl interpretovat jako nadějný. Nadějný pro ratifikaci Lisabonu

S něčím takovým ale dnešní evropský tisk nepočítal. Nezadržoval dech, neprožíval napětí nad Sarkozyho misí. Leda v souvislosti s tím, že se Sarkozy před pár dny nechal unést svým obvyklým zápalem pro věc a prohlásil, že Irové budou muset hlasovat podruhé. Sám si tím pro svou dnešní návštěvu nastavil stoličku a možná bylo marné, když pak jeho mluvčí a francouzský tisk znovu a znovu opakovali, že do Irska jede naslouchat, dozvědět se, proč to tam tak s lisabonskou smlouvou dopadlo. Že tam ovšem jede také přesvědčovat, a když to půjde, vykonávat i nátlak, to stejně zůstalo mezi řádky a bylo to čitelné. V evropském tisku, nakloněném spíš alternativě dokončení ratifikace "Lisabonu", se velmi výmluvně argumentovalo počtem států, které už se vyslovily pro "Lisabon", nebo poměrem počtu obyvatel malého Irska, nebo dokonce počtu tamních odpůrců Lisabonu, proti počtu obyvatel Unie (bez šesti milionů půl miliardy), jejichž budoucnost má "Lisabon" zajistit.

Častým argumentem byla i protikladnost důvodů, pro které irští odpůrci nebyli ochotni smlouvu přijmout. A co je i pro nás významné, hodně často se argumentovalo výší podpor, které Irsko dostávalo z unijní pokladny, jako nejprivilegovanější příjemce peněz z evropských fondů. A opět i v této souvislosti jsem se setkal s tím, že hned vedle čísel o obrovské výši dotací, které dostalo Irsko se uváděla téměř stejně působivá suma podpor, které v rámci evropských fondů dostalo Česko. Neboť i o Česku je už v Evropě dostatečně známo, že se tu ratifikace Lisabonu může zkomplikovat.

Dnes odpoledne jde, nebo teď už v minulém čase: dnes odpoledne šlo o Irsko. Jak výsledek Sarkozyho dnešních jednání v Irsku, tak i ohlas na ně, bude ovšem záhodné velmi dobře studovat i u nás v Česku, pokud nám záleží na tom, jak je naše země posuzována v té rodině sedmadvaceti, v níž Sarkozy, jak bylo řečeno na začátku, nechce nikoho hodit přes palubu. Zda a nakolik to jeho vyjádření znamená také, že se bude zuby nehty snažit na palubu "Lisabonem" zpevněné Evropy dotlačit každého, kdo by na ni sám od sebe nechtěl vstoupit, to pravděpodobně nebude ještě docela jasné ani po dnešní ukázce Sarkozyho strategie a taktiky v Dublinu. Neměl to tam lehké, když je sám příslušníkem národa, který rovněž řekl evropské smlouvě své ne, a nikdo ho nenutil hlasovat znovu, ba dokonce on sám, Sarkozy, přišel s ideou nového - jednoduššího - textu a vlastní národ tak nového hlasování - už jako prezident Republiky -ušetřil. Za takových okolností zvrátit irské NE tím, že Iry donutí hlasovat podruhé a lépe, to je pořádný oříšek. To v případě českého "ano, ale", nebo "ano, kdyby", "ano, jestliže" by Sarkozy asi snadněji našel pádnou argumentaci. Tím ano ale, nebo ano, jestliže, narážím především na slova premiéra Topolánka o vztahu mezi odhlasováním "Lisabonu" a odhlasováním smlouvy o radaru. Řekl: "Dovedu si velmi těžce představit, že pokud by ratifikace smlouvy se Spojenými státy americkými neprošla, že by poslanci, případně senátoři ODS hlasovali pro lisabonskou smlouvu", řekl to ČTK a jiných pramenů v Radiu Česko 9. července *). Ten výrok může už předem na evropském politickém fóru znevážit jakékoli jiné zdůvodnění případných průtahů ratifikace lisabonské smlouvy v České republice. Ten výrok neměl zaznít. Ta předpověď by se neměla naplnit. --------------------------------------- *)Ve zvukové verzi tohoto příspěvku do relace "Názory a argumenty" jsem omylem uvedl, že premiér pronesl tento výrok 10. června. Omlouvám se. Autor.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .