"Ostrov cti" Korsika

Korsická tradice, že krádež je horší zločin než spravedlivá vendetta, trvá dodnes. Projevy odporu doprovází jen přetřené (výjimečně rozstřílené) francouzské názvy na směrových tabulích. Fundation Liberte National Corse (Národní organizace pro osvobození Korsiky) tedy není hlavním názorovým proudem. Vše proměnily i bombové útoky na vládní cíle a hlavně vražda prefekta Clauda Erignaka v únoru 1998. Nacionalisté ztratili podporu obyvatel, kteří nesouhlasí s tím, aby byla nezávislost vynucována ozbrojeným bojem. Když však po pětiletém pátrání dopadli Yvana Colonnu, trvalo to policii tak dlouho proto, že ho nikdo neprozradil. Zrada byla totiž vždy na "ostrově cti" považována za ten největší zločin. Místní tradice stále fungují.

Korsika je důležitou obchodní destinací Středozemního moře, už v dávné minulosti se proto stala středem zájmu jiných národů. Nejprve přišli Torreánové, kteří vyhnali původní obyvatelstvo do hor. Následně se ostrova zmocnili Řekové, Etruskové, Kartaginci, Římané, Mauři, Pisané a Janované, aby nakonec připadl Francii. Během vlády Římanů se na Korsice rozšířila latina a udržela se dodnes jako hovorový jazyk, korsičtina se proto považuje za dialekt latiny. Řekové Korsiku nazývali "kalliste" (nejkrásnější). Považuje se za miniaturní ráj a má znaky malého světadílu. Moře má tyrkysovou barvu, západní pobřeží je plné zálivů, východní se v létě mění v italskou riviéru. 50 horských vrcholů dosahuje přes 2000 metrů m. n. m. Najdete zde palmy, vinice, olivové a pomerančovníkové háje, kaštanové a borové lesy, vysokohorská jezera a bystřiny. Hlavně proto se stala synonymem výborné cyklistické dovolené. Kromě Francouzů a Italů jsou místní kempy plné právě Čechů. Ačkoliv si ji naši turisté rychle ve velkém počtu oblíbili, i nadále zůstává místem, kde není tolik turistů jako jinde v Evropě.

Za nejuznávanějšího bojovníka za nezávislost je považován Pasqual Paoli, "babba di u partia" - otec vlasti. Po roce 1755 uvedl v život korsickou ústavu, založil universitu, oživil ekonomiku a vymyslel symbol ostrova, černou maurskou hlavu s bílým šátkem na čele. Taky donutil ostrov opustit Janovany. Ti ale právo nad ostrovem roku 1768 předali Francii. Následně došlo k prudkému rozvoji ekonomiky, počet obyvatel se za 20 let zvýšil o 30 %. V roce 1790 měl ostrov stejné správní instituce jako Francie a značně poklesly případy banditismu a vendetty. Podporovali se taky potomci rodin, spolupracujících s Francouzi, kteří získali stipendia. To byl i případ mladého rodáka Napoleona Bonaparte. Slavný císař ale na Korsice moc oblíbený není. Během své vlády totiž chtěl, aby ostrov byl plně republikánský a francouzský, což naráželo na odpor.

Z obyvatel se však během let stali oddaní Francouzi. V 1. světové válce Korsičani bojovali za Francii, patřili k nejlepším vojákům a čtvrtina dospělých mužů padla! V 50. letech se počet obyvatel zvýšil. Ze severní Afriky přišli vyhnaní francouzští vojáci, civilisté a zemědělští dělníci, kteří díky výhodným půjčkám zemi oživili. V roce 1975 se ostrov opět rozdělil na dva departmenty a roku 1982 vzniklo korsické národní shromáždění, Assemblé Corse. V roce 1995 Korsika společně se Sardinií a Baleárskými ostrovy založila organizaci IMEDOC, co podporuje a hájí ekonomický rozvoj těchto středomořských ostrovů. V Ajacciu dneška, ale turisté nevynechají hlavně Napoleonův rodný dům. Většina ulic tam nese jeho jméno, nebo jméno příbuzných, takže se mu nikde nevyhnete. Pro nás tak zůstává největším stereotypem, který máme s Korsikou spojený.

Seriál Stereotypy vysíláme v magazínu o světě, jeho rozmanitosti a problémech Sedmý světadíl.