Osoba Alexandra Dubčeka

Byl ikonou Pražského jara. Ani v jeho pamětech ale nenajdeme upřímnou odpověď na otázku, proč vlastně v příštích dvou letech nedokázal sám a dobrovolně odejít z prostředí, které už ovládali jeho političtí oponenti. Lidé, kteří předtím tak rázně ukončili všechna očekávání demokratických reforem, která on vyvolal. Tím, že z politiky neodešel, ale zůstal dokonce přítomen prvním politickým represím, svým rozhodnutím zůstat co nejdéle jakoby souhlasil se vším, co následovalo. V tom vyznívá jeho často velmi vyzdvihované působení tragicky.

Jak sám vzpomínal, chybělo pouze několik měsíců, aby se narodil jako občan Spojených států. Jeho rodiče se totiž krátce před tím, než přišel na svět, po 10 letech vrátili z USA. Přesto dětství a mládí neprožil na rodném Slovensku. Odjel s rodiči do Sovětského svazu, odkud se vrátil až v 17 letech. Ihned vstoupil do ilegální Komunistické strany Slovenska a zapojil se do protinacistického odboje, ve kterém se výrazně angažoval i jeho otec. Při Slovenském národním povstání v roce 1944 byl zraněn. Účast na něm mu ale v pozdějším politickém angažmá jednoznačně pomohla.

Od roku 1949 byl funkcionářem Komunistické strany. Dokladem Dubčekova vzestupu ve stranické hierarchii byla na počátku 60. let funkce tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa a členství v předsednictvu tohoto orgánu. Roku 1963 se stal prvním tajemníkem komunistů na Slovensku.

Jeho přerod v komunistu reformního typu se odehrál někdy v 60. letech. Velkou roli v tom sehrála jeho zkušenost z práce v stranické rehabilitační komisi na začátku 60. let. Tehdy se seznámil s realitou politických procesů v letech 50. A to se prozatím jednalo pouze o procesy s komunisty.

Šedesátá léta s sebou ale přinesla velké uvolnění poměrů. Reformní komunisté otevřeli mnohá témata, která byla do té doby tabu. Na Slovensku se navíc začala zvedat vlna odporu proti tehdejšímu prvnímu muži státu, kterým byl Antonín Novotný. Slováci i čeští reformní komunisté své naděje vkládali do Gustava Husáka. Odpor vůči Novotnému spojoval různé skupiny lidí. Šlo sice o poměrně široký proud, který ale pojil pouze ryzí pragmatismus. Krize se vyhrotila na zasedáních ÚVKSČ v prosinci 1967 a v lednu 1968. V tu dobu soudruzi Novotného uvolnili z funkce prvního tajemníka a na jeho místo dosadili Alexandra Dubčeka.

Jeho působení je nejvýrazněji spjato s reformním vývojem v Československu mezi lednem a srpnem 1968. I podle samotného Dubčeka mělo jít pouze o provedení nezbytných reforem, které by samozřejmě koordinovala Komunistická strana, její ústřední výbor a ústřední aparát. Dubček vůbec neuvažoval o tom, že by se Komunistická strana musela vzdát vedoucí úlohy ve státě. Jeho vizí byl socialismus. To on mu svým vystupováním a chováním dal lidskou tvář. Nebyl tím obtloustlým aparátčíkem a když líbal na veřejnosti Helenu Vondráčkovou, vypadalo to velmi přirozeně. Hodně mu také pomohly jeho milé oči.

Přesto byl on, stejně jako další členové Ústředního výboru, zavázán utajit před veřejností průběh stranických jednání a všechny rozpory, které se na nich objevily. Pod rozvážným vedením strany tak byla zrušena cenzura a bylo povoleno shromažďování a spolčování. Do nové vlády, sestavené v dubnu 1968, byl povolán v tehdejší době radikální reformátor Gustav Husák.

"Bratrské" komunistické strany v rámci Varšavského paktu ale se znepokojením sledovaly, co se v Československu děje a několikrát žádaly KSČ, aby tomu učinila přítrž. Sám Dubček k tomu byl několikrát osobně vyzván Leonidem Brežněvem. Situaci mu však komplikovali takzvaní konzervativci, v čele s Bilakem, Indrou a Kapkem, kteří Sověty žádali o razantnější podporu proti Dubčekovi a jeho stoupencům.

To, co následovalo, je v našich dějinách zapsáno tím nejčernějším písmem. Vpád pěti armád naši zemi na dlouhé roky těžce poznamenal. Předsednictvo ÚVKSČ vydalo prohlášení, ve kterém proti vstupu vojsk protestovalo větou, že odporuje zásadám vztahů mezi socialistickými státy a je popřením základních norem mezinárodního práva.

Dubček byl brzy na to zatčen a spolu s několika dalšími předními československými politiky dopraven do Sovětského svazu. Původně měli být exemplárně potrestáni. Když se díky velkému odporu obyvatel neprosadila plánovaná varianta okupantů a kolaborantů s dělnicko-rolnickou vládou, byli zatčení propuštění z cel a odvezeni do Moskvy k jednáním o formě naší kapitulace. Po několikadenním jednání muži jara i další, mezi kterými nechyběli prezident Ludvík Svoboda, Gustav Husák, Zdeněk Mlynář nebo Vasil Bilak, kromě Františka Kriegla podepsali takzvaný Moskevský protokol. Rozuměly se jím příkazy, podle kterých se měla situace v Československu takzvaně normalizovat. Díky protestům Alexandra Dubčeka se v protokolu alespoň neobjevilo slovo kontrarevoluce.

Ihned po návratu z Moskvy pronesl Dubček projev, který sice věrně popisoval nastalou situaci, ale viděl i možná pozitiva.

Přesto se Moskevský protokol stal začátkem Dubčekova konce. Osobnosti, které zosobňovaly naděje, vkládané do Pražského jara, totiž podlehly náporu kolaborantského jádra v Komunistické straně. Paradoxně to byl právě Alexander Dubček, kdo použil jako jeden z prvních pojem normalizace. Sám také vysvětlil, co si pod tímto pojmem představuje.

Z jeho slov je patrné, že Husákovská normalizace nebyla přesně tím, co zamýšlel. Přesto chtěl ponechat vedoucí úlohu Komunistické straně. V dubnu 1969 byl ve vedení strany nahrazen Gustavem Husákem. Do října 1969 byl předsedou Federálního shromáždění a právě v této funkci udělal jednu z nejhorších chyb svého života. Pod výrazným Husákovým nátlakem totiž podepsal takzvaný Pendrekový zákon, který legalizoval krvavé zásahy proti demonstrantům při prvním výročí okupace.

V zemi začínala normalizace a politici, spjatí s obrodným procesem, byli v lepším případě odsunováni do pozadí, v horším odsuzováni do vězení. Dubček se stal na půl roku československým velvyslancem v Turecku. Po návratu byl z KSČ v červnu 70. roku vyloučen a prohlášen za představitele pravicově oportunistických sil.

Až do svého odchodu do důchodu v roce 1985 působil jako technicko-hospodářský pracovník západoslovenských Státních lesů. V 70. a 80. letech několikrát vystoupil s kritikou Husákova režimu a pro mezinárodní veřejnost zůstával symbolem fenoménu Pražského jara. Přesto žil v určitém mezisvětu na pokraji společnosti a nechtěl svůj ideál spojit s aktivitami představitelů občanského disentu.

Po listopadu 1989 se vrátil do politického života. Stal se poslancem a předsedou Federálního shromáždění a předsedou Slovenských sociálních demokratů. Svoje zahraniční aktivity už na začátku roku 1990 nasměroval do Strassburku, do Rady Evropy a Evropského parlamentu. Stal se z něj stoupenec společného Evropského domu, jak rád říkával. Jako výrazný představitel čechoslovakismu se bránil rozpadu společného státu, ale když už byla nevyhnutelnost tohoto kroku jasná, počítal s tím, že se stane prvním prezidentem novodobé Slovenské republiky. Nestal se jím, protože se vážně zranil při dosud ne zcela vyjasněné autonehodě na dálnici mezi Brnem a Prahou a následkům zranění podlehl.

Stal se uctívaným historickým symbolem. Historici mohou jeho mnohovrstevnaté působení ještě dlouho kriticky zkoumat. Tím, že dokázal lidi pro své myšlenky nadchnout, si zaslouží náš obdiv. Měli bychom mít ale stále na paměti, že to byl komunista. Sice slušný komunista i člověk, ale přesto ten, kdo kromě svých soukmenovců nepřipouštěl jinou alternativu.