Osmašedesátý

Vzhledem ale k tomu, že "události roku 68" zcela podstatně změnily můj životaběh, musel jsem se tím rokem vlastně zabývat neustále.

Ze srpna roku 68 mi zbyl pocit nadlidského strachu a tísně z čehosi obludného, neznámého a děsivého. Ano, milé děti, střílení lidí v počítačové hře je úplně jiný zážitek, než když kolem vás naživo duní tanky a nějaký nedomrlý mladíček, který se shodou okolností drží kulometu na věži toho tanku na vás jen tak cvičně míří. Hned za touhle strachuplnou vzpomínkou je zařazena další a pro potřeby tohoto pořadu zde nabízím variaci textu z pořadu ČrO6 "Svět podle Schulze" -

Vpád cizích armád je ve mně spojen s velice povznášejícím zážitkem. V jediném okamžiku, který pak ovšem trval pěkných pár dnů, se pojednou veřejnost (až na nepatrné výjimky) nikým neorganizována, ale z jakési své podstaty semknula v jednolitém, masivním, vynalézavém a jedinečném odporu proti okupantům. Lidé si byli ochotni navzájem nezištně pomáhat, a zároveň projevovat okupantům vzdor a odpor. Tahle odhodlaná jednolitost nevydržela, bohužel, příliš dlouho. Začala slábnout krátce po návratu československých představitelů z Moskvy, kam byli odvlečeni, aby tam z donucení podepsali smlouvu, která položila základy k déle než dvacetileté okupaci země. Ovšem ten zážitek, či prožitek několik dnů skutečně společně dýchajícího a spolupracujícího davu-národa mi - zaplať Pánbůh - zůstal hluboko vryt do útrob a - naštěstí - bylo mi umožněno prožít jej ještě jednou - v průběhu několika týdnů, začínajících v polovině listopadu roku 1989.

Ještě chci zmínit cosi k podstatě toho, co v osmašedesátém odehrálo. Podle mého (a mám to všechno z knížek, viz výše) položil podstatný fundament celému posunu, který se mohl zdát být iniciován jakýmsi osvíceným křídlem tehdejší komunistické strany, někdo jiný. Základní rysy toho, čemu se pak říkalo "obrodný proces" se objevily v kompaktní formě na památném sjezdu spisovatelů v roce 1967 v řadě vystoupení tehdejší spisovatelské elity. Teprve v následujících měsících převzalo tento "hnací moment", řekněme, reformně naladěné křídlo vysoce postavených funkcionářů tehdejší KSČ.

Přijde mi v současnosti trochu nepřesné, když ne rovnou nespravedlivé vůči skutečným aktérům tehdejšího dění, když se události "Pražského jara" mnohdy a mnozí snaží jaksi "spláchnout" tím, že to byl jen k neúspěchu předem odsouzený pokus jedné partičky komunistů, který stejně nemohl v tehdejším mocenském rozložení světa dopadnout dobře, a že si to tedy "ti komunisté" tak nějak tehdy pobabrali sami. Jednak - těžko mohl někdo jiný, než někteří z tehdejších nositelů moci iniciovat nějaké změny. KSČ, jak známo, ovládala tehdy všechno. Za další - žádný celonárodní protikomunistický odboj tehdy nefungoval, ač se dnes mnozí tváří, jako by byli jeho aktivní a významnou součástí. A dále, i kdyby tu ten odboj byl, jak by asi mohli jeho představitelé uskutečnit nějaké reformy bez podpory alespoň toho reformního křídla KSČ? Atd. Jinak řečeno: ano, jistě - Pražské jaro byl pokus komunistů něco s tím paskvilem na plánovanou beztřídní a dobře fungující společnost udělat. Jenže zároveň: Národ, či národy, které se později v průběhu "Pražského jara" k tomu procesu spontánně přidaly, vůbec tehdy neřvaly hrůzou, že "proměnu" dělají komunisté, naopak časem onen "hnací moment" proměn převzali ti na nižších stupních mocenského žebříčku. V srpnu 68 nešlo už o nějaké "Pražské jaro" nějakých komunistů, tehdy si ty proměny vzala za své i veřejnost. Což byl kámen úrazu - sovětským vládcům došlo, že tuhle svou baštu komunismu už dlouho neubrání. A tak, za pomoci domácích zrádců, kteří na přání sovětské věrchušky sepsali tzv. "zvací dopis", nastala největší z armádních akcí, jaké kdy byla Varšavská smlouva schopná dát dohromady. Svět měl oči upřené spíše k vietnamské válce, západní Evropa měla problémy se studentskými bouřemi - a tak světová veřejnost spíše jen tak popoškytla - a celkem raději, než rozpoutat kvůli "Pražskému jaru" třetí světovou válku, přijala se zatnutými zuby sovětský argument o záchraně československých občanů před "kontrarevolucí".

Jestli vám to, zrovna v dnešních dnech, něco připomíná - pak nepřipomíná. Nejde o nějakou analogii, je to prostě totéž. Současný konflikt v Gruzii má tytéž parametry jako někdejší "bratrská pomoc"- kvůli zástupným důvodům (propagandisticky pomateně popisovaná tíživá situace "Rusů" živořících pod gruzínskou knutou v autonomních oblastech Gruzie) se Rusko sápe po něčem jiném, totiž po územích, na něž si neustále dělá jakési své imperiální nároky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .