Osm let od smrti izraelského premiéra Jicchaka Rabina a deset let od dohod z Oslo

Od Rabinova zavraždění má Izrael už čtvrtou vládu, z nichž ani jedna nevydržela do konce volebního období. Po roce 1996 se u kormidla vystřídala pravice i levice a nyní už podruhé v čele stojí pravicový Ariel Šaron. Výsledkem uplynulé dekády je přerušený mírový proces, vzedmutí vlny terorismu a rozmach palestinských teroristických organizací, bezútěšná ekonomická situace v Izraeli i na palestinských územích a vzrůst antisemitismu ve světě

Zatímco za Rabina dosáhl hospodářský růst bezprecedentních 7% a nezaměstnanost klesla o polovinu na zhruba 6%, dnes je nezaměstnanost jedenáctiprocentní, inflace dosahuje 8% a ztráty způsobené palestinskou intifádou, která pokračuje už čtvrtým rokem, dosáhly skoro 700 milionů dolarů. V neposlední řadě je třeba přičíst téměř 900 mrtvých Izraelců a okolo 2.500 Palestinců.

A přece začal mírový proces tak slibně. Už v září 1993 Izrael pod Rabinovým vedením slíbil Palestincům omezenou autonomii výměnou za mír a v rámci dohod z Oslo se v červenci 1994 po 12 letech exilu v Tunisku do Gazy triumfálně vrátil předák Jásir Arafat, aby stanul v čele nové palestinské samosprávy.

V říjnu téhož roku Izrael podepisuje mírovou smlouvu s Jordánskem jako druhým a zatím posledním arabským státem. V září 1995 uzavírá Rabin s Arafatem dohodu o rozšíření palestinské autonomie a uspořádání palestinských voleb. O měsíc později je však zavražděn ortodoxním židem Jigalem Amirem, který s jeho mírovou politikou nesouhlasí.

V čele Rabinova kabinetu stane dosavadní ministr zahraničí Šimon Peres, který mírový proces posiluje a stvrzuje jej dohodou s Palestinci v americkém Wye Plantation. Rozhovory však nakonec zkrachují a v příštích volbách vítězí pravicový Likud s Binjaminem Netanjahuem a jeho heslem "mír výměnou za bezpečnost". V lednu 1999 se mírová jednání zablokují a vládní koalice se zhroutí. Předčasné volby vyhrává předseda levicové Strany práce Ehud Barak, který rozhovory obnovuje. Na summitu v americkém Camp Davidu v červenci 2000 však Arafat odmítá nečekaně velké izraelské ústupky a mírový proces se znovu zastaví. V září pak propukne současná intifáda.

V prosinci rezignuje Barak a volby vyhrává pro změnu Likud a Ariel Šaron. Ten nastolí tvrdý kurs a zavádí strategii odvety za každý spáchaný teroristický čin, a palestinské povstání tak eskaluje. Všechny mírové návrhy a iniciativy se rozplynou v nekončících palestinských atentátech. V dalších předčasných volbách v lednu tohoto roku opět vítězí Šaron a bludný kruh násilí a odvety pokračuje.

Palestinci měli v uplynulých deseti letech Arafata, pak Arafata a opět Arafata. Pokusy o to, zbavit ho moci a předat ji premiérovi, skončily neúspěchem a Arafat si kontrolu nad palestinskou samosprávou udržel. První premiér Mahmúd Abbás boj o pravomoci a reformy po čtyřech měsících vzdal a jeho následník Ahmad Kurája se funkce dodnes oficiálně neujal.

Kde je vlastně chyba? Nemálo izraelských komentátorů a politologů je přesvědčeno, že za současný neutěšený stav mírového procesu mohou právě dohody z Oslo. Ty Arafatovi umožnily návrat z exilu a poskytly mu prostor k vybudování a vyzbrojení rozsáhlé teroristické infrastruktury. Mnoho Izraelců, kteří byli ještě před několika lety přívrženci vzniku samostatného palestinského státu, jej dnes odmítá s tím, že by se stal centrem mezinárodního terorismu. Podle převážné většiny Izraelců je hlavní překážkou míru Arafat. Dokud ten nezmizí z politické scény, mírový proces se dopředu nepohne.

Arafata však podporuje 74% Palestinců. Ti vinu za přerušená jednání přičítají Izraelcům a 59% jich stále preferuje ozbrojený boj proti židovskému státu. 86% Izraelců zase souhlasí s vojenskými zásahy proti Palestincům a převážná většina nepodporuje mezinárodní mírový plán zvaný cestovní mapa.

Zatímco na straně Izraele stojí většina Američanů, Palestincům straní obyvatelé Evropské unie. Podle nejnovějšího průzkumu, jehož výsledky byly zveřejněny v neděli, považuje 59% občanů členských států unie Izrael za největší hrozbu světového míru, tedy větší, než jakou podle nich představuje Severní Korea, Írán nebo Afghánistán.

Mírový proces se momentálně opět nalézá ve slepé uličce a jeho obnovení a dosažení jakéhokoli pokroku bude patrně vyžadovat mnohem větší ústupky, než k jakým byly obě strany doposud ochotny, ale zejména zásadně odlišný přístup Palestinců. Na závěr citujme názor britského historika Paula Johnsona: "Nikdy jsem v dohody z Oslo nevěřil. Dnes je už jasné, že znamenaly neúspěch a jen konflikt mezi Izraelci a Araby zjitřily. Jednání nemá smysl, pokud si řešení nepřejí obě strany. Izraelci je chtějí, ale Arabové nikoli."