Operní árie zpívaná do větru

Vzpomněl jsem si na ně několikrát při letošní dovolené v italském městečku Belaria nedaleko Rimini, rodiště geniálního filmového režiséra Frederica Feliniho. Často pršelo, blesk stíhal blesk, moře zaplavovalo pláže filmově obrovskými vlnami, a tak jsme se ženou sedávali v hotelové aule a popíjeli vychlazené Poggio Ferlina a hráli karty.

Společnost, Italové, Němci, Francouzi, Poláci a Češi, většinou neznalí cizích jazyků, se dorozumívala podobně jako trapisté. Bylo to stejně napínavé jako dívat se na nedabovaný a netitulkovaný japonský film. Člověk se snaží ze všech sil pochopit ani ne tak děj, jako spíš podstatu poselství, jež film přináší. Situaci komplikoval nahluchlý rakouský strojvedoucí na penzi, hovořící strašlivým dialektem, jemuž nikdo nerozuměl. Možná dokonce ani on sám.

Několikrát vyprávěl dlouhý, napínavý a komplikovaný příběh, v němž figurovalo pět dětí. Společnost, jak jsem si ověřil v pozdějších bilaterálně vedených rozhovorech, ho pochopila na nejméně 10 naprosto odlišných způsobů. Mašinfíru jsme za odměnu naučili jednoduchou českou karetní hru, lidově nazývanou dudák. Jenom jednou jedinkrát se společnost shodla na stejné verzi příběhu, a to když televize oznámila, že islámští teroristé se chystali vyhodit do vzduchu nejvyšší budovu v kanadském Torontu třemi tunami výbušnin.

Komentář byl identický ve všech jazycích. Kde to vzali? Koupili. Kdo jim to prodal? Každej. Jazykově to tentokrát neklaplo ani se stařenou, která na nás rok co rok povzbudivě promlouvá italsky, když procházíme kolem jejího domu v úzkých uličkách za mostem Ponte de Tiberio v Rimini. Letos jsme se na ni důkladně připravili pomocí 40 let staré české učebnici italštiny, oplývající větami typu - italští pracující vedou neustávající stávkový boj pod vedením Komunistické strany. Vychrlil jsem na ni nejméně polovinu takto získané slovní zásoby. Čau, řekla ponuře a už se s námi nebavila. Vesmírnou rovnováhu trochu obnovil bezdomovec v městečku San Leo.

Stál na okraji skály a velmi naléhavě mluvil s někým, jen tak, bez mobilu. Asi s pánem Bohem. Oslovili jsme ho raději česky. Naslouchal s nadšením a občas přitakal na znamení, že rozumí. A nebo ta stará paní, co na pláži zpívala vychlastaným a prokouřeným vlčím hlasem operní árie do větru. Přidal jsem se k ní ve své mateřštině a šlo nám to nádherně. Několik vrásčitých krasavic dokonce zatleskalo. Čeština se nám o letošní italské dovolené hodila ještě jednou.

V knihkupectví na hlavní třídě letoviska Cesenatico na obálce knihy Roberta Maliniho, Le cento Anne Frank, byla fotografie černého sudu s českým nápisem - Cyklon B, jedovatý plyn, kyanový přípravek, budiž uloženo na chladném a suchém místě, chrániti před sluncem a plamenem, smí být otevřeno a používáno výhradně odborně školenou osobou. Knihu jsme koupili, stála 15 Euro. Připomíná obecně známý fakt, který však u nás nikdy trvale nezdomácněl, že Cyklon B byl vyráběl mimo jiné také v českém Kolíně.

Oproti minulým létům jsme letos v Itálii zaznamenali vzrůstající počet portrétů prdelatého Benita Mussoliniho na koni i pěšky, nabízených v prodejnách suvenýrů. Asi jde dobře na odbyt. Je mi to líto, Italům bych přál něco lepšího. Utěšoval jsem se vzpomínkou na prezidenta Václava Klause, který se nechal vyfotografovat s Grebeníčkem na balkonu zámku v Lánech. Neznamená to prý vůbec, ale vůbec nic. Tuto fotografii bych však asi v českých prodejnách suvenýrů hledal marně. Připadá mi, že současná situace na italské politické scéně je trochu srovnatelná s poměry, panujícími na italských silnicích. Vypadá to divoce, ale nikomu se nic nestane.

Nový italský prezident je sice bývalý komunista, ale působí politicky i lidsky mnohem sympatičtěji než politik Fini, který se ještě nedávno veřejně hlásil k fašismu.

Další komentáře si můžete poslechnou v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání