Ondřej Vaculík: Záruka budoucnosti

28. leden 2021

Jedna dobrá zpráva by tu byla: Ozónová díra nad Antarktidou se zacelila. Stalo se tak nejen díky dodržování tak zvaného Montrealského protokolu z roku 1987, který zakázal freony, ale ozónová díra se otevírá či zavírá také v závislosti na teplotách ve stratosféře. Nevím, souvisí-li to spolu, ale přejme si, aby mrazivější leden byl co nejdelší. Pokud to neprospěje přímo ozónu, jenž nás chrání, rozhodně to pomůže přírodě.

Mluvíme-li o lepší budoucnosti, možná bychom mohli začít odklízet i ten umělý plovoucí obří ostrov uprostřed Tichého oceánu z pet lahví a dalšího našeho sajrajtu, přestože je to, jak se hloupě říká, běh na dlouhou trať, která možná vede i za horizont jednoho lidského života.

Čtěte také

Zvláště mladí lidé mívají pocit, že je žádná zářná budoucnost nečeká a na jejich otázku, jaká vůbec je čeká budoucnost, neumíme odpovědět; konstatování, že z toho nás už hlava asi bolet nebude, nezní zrovna povzbudivě. Tak co nás čeká dobrého, ptají se, ani důchodu se už nedočkáme nebo nedožijeme.

Ptají se nás, jaké trvalé hodnoty jsme vytvořili, budujeme stát s pevnými základy? – Na to také moc neumíme odpovědět, protože pouhý blahobyt, který jsme kolem sebe rozhostili, je pomíjivý.

Pracovat rád na díle trvalé hodnoty

Říci jim, že spravujeme stát s péčí řádného hospodáře, no to by se nám vysmáli. Bojí se, že na ně naopak padne tíže státu vykradeného, vybydleného, zadluženého až po uši, státu obrazně řečeno řítícího se do rozvalin.

Má smysl se na něco těšit? Něco dělat, vůbec jen myší klikat? Čemu to pomůže? No jedna paralela by tu byla:

Čtěte také

Na úpatí Krušných hor, asi deset kilometrů od Sokolova, na ostruhu nad řekou Svatavou tyčí se, totiž spíše leží, hrad Hartenberg. V naší vlasti asi není hradu horšího osudu: V historii byl dobyt i vyhořel, nejkrutější k němu bylo 20. století, kdy byl znárodněn, vykraden, zpustošen a ku konci minulého století i dvakrát úmyslně vypálen.

A tak se z kdysi příkladně spravovaného sídla a panství za osvíceného panovníka a vzdělance hraběte Josefa Auersperga stal hrad nejen vykradeným, vybydleným, vykotlaným do podstaty, ale doslova zříceným do rozvalin. Propadla se i kaple Tří králů.

Koncem 90. let koupil Hartenberg Bedřich Loos, který od té doby s mnoha pomocníky pracuje na jeho záchraně. Několik prvních let pouze vyklízeli suť. Když se dobrali původních podlah, mohli konečně znovu křížově zaklenout i kapli. Zachránit celý hrad je práce na 190 let, jak připouští Loos, ale protože dílo postupuje o něco rychleji, mohli jsme zkrátit harmonogram prací na 187 let, dodává.

Ondřej Vaculík

Na hradě pracují také lidé, jak říkáme, z vyloučených sociálních skupin, kteří tu získali i ubytování. Mnozí se naučili zdít středověké zdivo i tesat trámy. Asi každý člověk nakonec pracuje rád, zvláště na díle trvalé hodnoty, a kupodivu nikomu nevadí, že dohotovení díla se nedožije; možná naopak v tom vidí záruku budoucnosti.

Autor je spisovatel a komunální politik

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio