Ondřej Soukup: Tři roky od Majdanu

Tehdejší demonstranti rozhodně nemohli tušit, že jejich protest proti nečekanému rozhodnutí tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče nepodepsat Asociační dohodu s Evropskou unií skončí svržením Janukovyče, ruskou anexí Krymu a válkou na Donbasu, která si vyžádala deset tisíc životů a miliony uprchlíků. A také ekonomiku v troskách. To nezní úplně jako úspěšný příběh.

Když jsem ale tento týden hovořil s lidmi, které jsem tehdy na Majdanu potkal, všichni prohlásili, že by se zachovali stejně, byť někteří se museli na chvíli zamyslet. “To už se nedalo vydržet, oni si o nás prostě vytírali nohy. Není vůbec jasné, jestli by se nějaké volby o rok později vůbec konaly,” řekl mi jeden z nich s narážkou na jaro 2015, kdy se měly konat řádné prezidentské volby.

Skeptik může říct, že se toho zase tolik nezměnilo. Jistě, Janukovyč a jeho nejbližší okolí, které dokázalo během tří let získat pohádkové majetky, je v ruském exilu. Ovšem celá řada dalších stále sedí v parlamentu.

Nedávné zveřejnění majetkových přiznání politiků a vysokých úředníků také ukázalo, že značná část z těchto lidí si žije exponenciálně lépe než naprostá většina jejich spoluobčanů. A většinou není jasné, jak k těmto majetkům přišli. O nezávislém soudnictví si Ukrajinci stále mohou nechat jen zdát.

Abychom ale byli spravedliví. Ukrajina jako stát byla v roce 2013 na pokraji kolapsu tak jako tak. Státní správa byla prolezlá korupcí, zemi ve své podstatě ovládaly soupeřící oligarchické klany, které se snažily ovládnout a ukrást tolik peněz, kolik jen bylo možné. Ekonomika fungovala hlavně díky zahraničním půjčkám. Krach by přišel dříve nebo později.

Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč|foto: European Parliament

Revoluce důstojnosti

To vše znamenalo, že po svržení Janukovyče revolucionáři zdědili zcela nefunkční a demoralizovaný státní aparát, neexistující armádu a prázdnou státní kasu. Není divu, že Kreml měl pocit, že stačí pár pseudokozáků se samopaly a Ukrajina se rozpadne. Jenže aktivisté Majdanu se nerozešli a několik kritických měsíců zemi udrželi.

Nešlo jen o dobrovolnické prapory, které bojovaly na Donbasu, ale i o tisíce lidí, kteří začali ovlivňovat státní správu a tlačili na reformy. “V tom je rozdíl mezi oranžovou revolucí roku 2004 a dneškem. Tehdy jsme šli domů s tím, že to za nás politici zařídí,” říká ekonom Valerij Pekar.

Hodnotit úspěchy posledních třech let je jako starý spor o to, zda je sklenice poloprázdná nebo poloplná. Nedá se říct, že by se nic neudělalo. Funguje systém transparentních státních nákupů ProZorro, jsou přístupné obchodní rejstříky, vznikl nový protikorupční úřad, dobře funguje nová hlídková policie, modernizována byla armáda, pročistil se Augiášův chlév s názvem obchod s plynem.

Největším darem Ukrajiny jsou aktivní lidé|foto: ČTK/AP, Efrem Lukatsky,ČTK

Jenže to je stále zoufale málo a ve většině případů změny nejsou nezvratné. “Lidí, kteří táhli změny, kteří byli na Majdanu a kteří poté fungovali jako dobrovolníci, je asi 15-20 procent. To je aktivní menšina, která určuje směr reforem. Jenže pasivní většina určuje jeho tempo,” myslí si Valerij Pekar.

Největším darem Ukrajiny jsou právě tito aktivní lidé, kteří by měli plné právo rezignovat. To se ale neděje a naopak značná část lidí si zvykla, že na jejich připomínky moc reaguje a nehodlá s tím přestat. Ostatně sami Ukrajinci události na Majdanu překřtili na Revoluci důstojnosti. Pokud jim to vydrží, může se na Ukrajině skutečně něco změnit.