Ondřej Neff: Jak jsem (ne)byl autíčko u fast foodu

26. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Občerstvení drive-in

Chci tady vyprávět, jak jsem se dostal do situace, kdy jsem musel – málem – dělat autíčko, tedy hrozilo, že budu popojíždět, tedy poklusávat – ve frontě aut a dělat u toho vrrr.

Jak ale začít? Nejspíš od toho, jak jsem se do toho dostal, a dostal jsem se do toho vinou jedné své slabosti.

Čtěte také

Je docela ostudná a doufám, že tuhle glosu neuslyší moje žena. Ona o ní ví a taktně o ní mlčí. Nikdy ji neotvírá. Nicméně kdybych se nějak neopatrně zmínil, tak by byly řeči. Mnoho řečí.

Slabost spočívá v tom, že občas zapadnu do – říká se tomu vzletně – restaurace rychlého občerstvení. Ve veřejnoprávním rádiu nebudu jmenovat, ale stejně by to reklama nebyla. Když tam zapadnu, pozřu odpornou hmotu, je mi po ní pak špatně a po odchodu se zařeknu, že už nikdy více. 

Tak vidíte, respektive slyšíte, že bych býval mohl klidně ten řetězec jmenovat. Potíž je v tom, že časem pocit hnusu vymizí a já nějak dostanu chuť tam zajít, protože ono je to vlastně moc dobré. 

Vzít to přes Karlštejn

Dávám si k tomu žlutou limonádu, vzpomínám na její reklamu, jak někdo řekne ách a pustí balónek, no vidíte, tedy slyšíte, taky si vzpomínáte.

Čtěte také

Konec úvodu, jdeme k věci. Do zmíněné restaurace obvykle zavítám jednou za čtvrt roku, kdy se vracím ze schůzky v účetní firmě. Je to na plzeňské dálnici, musí se odbočit, složitě zajedete k pumpě, pak tam zaparkuju a jdu do restaurace.

Ouha. Kvůli koronaviru je zavřená. Takže okýnko.

Jenomže rychlé restaurace nemají okýnko. Mají drive in systém, tedy dvě okýnka, příjem objednávek a výdej.

Čtěte také

Když jsme to pochopil, došlo mi, že bych se musel zařadit na konec fronty aut a spolu s nimi postupovat, auta by popojížděla k objednacímu okýnku. Musel bych dělat autíčko a pomohlo by mi bručet jako motor vrrr. Nebo jít směle k výdejovému okýnku a objednat si tam.

Ano, došlo na druhé řešení. Existovalo třetí: sednout do auta a zařadit se na konec fronty. Jenže to není tak jednoduché, to bych musel – trochu přeháním – vyjet na dálnici a pak odbočit a vzít to přes Karlštejn.

Nejel jsem přes Karlštejn, nedělal jsem autíčko. Šel jsem k okýnku, objednal si laskominu, která se záhy ukázala býti přesně tím hnusem, před jakým mě varuje moje žena i můj zbytek rozumu. 

Ondřej Neff

S pytlíkem krmě a kelímkem žluté limonády jsem pak nasedl do svého zaparkovaného auta, které tam všichni z té fronty viděli. Tudíž mě všichni nenáviděli. A jestli mě někdo z nich teď poslouchá…

Snad mi odpustí. Omlouvám se. Příště budu dělat autíčko. Nebo se půjdu najíst jinam.

Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes

autor: Ondřej Neff
Spustit audio