Ondřej Konrád: Že Vánoce nejsou jako bývaly?
Iluzi o zasněžených českých Vánocích vyvolal kdysi Josef Lada, řekla mi do svátečního vysílání paní docentka Pokorná z Filosofické fakulty University Karlovy, a já si uvědomil, že je to hluboká pravda. Přičemž ovšem ani v dobách Ladova dětství, tedy na konci 19. století, ani v desetiletích předcházejících nebývalo o vánočních svátcích bílo žádnou samozřejmostí.
Paní docentka také hned dodala, že například Božena Němcová ve svých dopisech tu a tam žehrá na vánoční deštné plískanice, nejspíš stejné, jaké prožíváme často dnes. Tedy s výjimkou podhorských krajů, mluvím hlavně o Praze.
Když ovšem pár dní před Štědrým večerem ulehne na město sníh a je dostatečně pod nulou, aby to nějakou dobu vydrželo (a pokud možno ještě občas trochu čerstvě zacukrovalo), dostanou Vánoce sugestivní atmosféru, jakou máme v paměti coby ten správný stav.
Tak to má být. A jelikož jsme coby děti všichni někdy takové idylické Vánoce zažili, zůstávají nám pevně v paměti. A vlastně překrývají ty častější blátivé. A přejeme je prožít i těm nejmladším, co je zatím znají jen z Ladových obrázků.
Pamatuji se velice živě na panensky bílou vánoční Prahu. Když jsem byl malý, aut jezdilo snad méně než desetina dnešních a sníh zůstával ležet i na městských silnicích celé dny. A při odpolední procházce s rodiči na Boží hod nebo na svatého Štěpána, spojené s obhlídkou betlémů v chrámech, jsme došli až na Hradčany.
Přímo pod námi zářily střechy Malé strany, až oči přecházely. A když jsme pak za koulování (maminku jsme vynechávali, neměla to ráda) sestupovali, tedy napůl klouzali zase dolů, na bílé chodníky dopadalo v počínajícím večeru měkce žlutavé světlo luceren. Malostranské paláce ale i úzké domky se skoro až prohýbaly pod sněhovými plástvemi.
Přešli jsme přes řeku mezi bílými sochami Karlova mostu a v uličkách Starého města si člověk už úplně připadal jako z nějaké staré povídky. Mělo to takovou magii, že jsem ani moc neškemral, abychom už šli na tramvaj, jak to děti dělávají, ačkoliv doma na mě čekal elektrický vláček Merkur se spletitým kolejištěm, závorami, výhybkami i tunelem, a na stále víc lesem vonícím stromku (mívali jsme ho veliký, od podlahy až pod strop), sladkosti ve zlatých a stříbrných staniolech mezi ozdobami.
A vím určitě, že o jedněch takových pravověrných Vánocích jsme se spolužáky bruslili na ledu v bazénu hřiště kousek od mé základní školy. A přímo před naším domem vznikla nádherně dlouhá a mírně svažitá klouzačka, na níž děti ze sousedství lily večer vodu z hrnců, aby do rána povrch ještě zpevněl a zrychlil. Klouzačka i okolní sníh vydržely ve skvělém stavu nejméně do Tří králů.
V posledních letech v Praze nic podobného nenastalo, někdy sice o svátcích zasněží, ale auta to záhy rozjezdí a hlavně přijde rychlá obleva. Přesto si můj mladší syn, jak aspoň tvrdí, pamatuje bílé Vánoce, koulovačky a sáňkování ve Stromovce. Vrtím nad tím hlavou, nějak se mi to nezdá. Nejspíš proto, že mám v mysli ty někdejší „své“ zasněžené svátky, když jsem byl malý.
A jako většině dospělých se mi spíš zdá, že je sníh ve městě jen pro zlost. Ale synáček zřejmě už také má vlastní zážitek a tedy cosi jako kýženou normu. A jelikož to umí docela sugestivně líčit, i s tím, jak jsme chodívali pouštět kapra do řeky a pak na bílém břehu Vltavy krmili labutě, patrně mu k tomu stačily možná jen jedny či dvoje jakž takž malebné Vánoce.
O nichž bude jednou vyprávět svým dětem, až zas bude město o Vánocích nevlídné a bez špetky poezie. Ale i ony to aspoň jednou prožijí a tedy naplno. A zase budou mít na co vzpomínat. Až vyrostou, bude se jim pak také zdát, že Vánoce už dávno nejsou jako za jejich časů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
