Ondřej Konrád: Václav Havel coby filmová mátoha
Jen bloud se může domnívat, že byl Václav Havel na jaře 1968 „pouhým“ autorem absurdního dramatu. Byť výrazným a i v zahraničí uváděným.
A nemyslí si, že snad tehdy Havel devótně poskakoval kolem prvního tajemníka KSČ Dubčeka. A nechápe, proč zhruba sedm let poté dávno zakázanému Havlovi konstantně nevrlá manželka Olga na půl úst vmete, že by se měl konečně pochlapit a něco dělat. Rozuměj proti režimu.
Zásadní vynechávky
Jako kdyby Havel nebyl už po prvém výročí okupace obviněn z „podvracení republiky“. Ve dvaasedmdesátém nesignoval petici k propuštění politických vězňů a tak dále.
Roku 1975 pak nenapsal historicky slavný otevřený dopis Dubčekovu nástupci Husákovi o marastickém stavu „normalizované“ společnosti. A týž rok se nekonalo kulturní smetánkou navštívené a před StB utajené počernické představení jeho Žebrácké opery. Posrpnové poměry anatomicky a zábavně zobrazující.
Jenže v novém celovečerním hraném filmu Havel nic takového není. Ani že byl jeho protagonista už před pražským jarem, během něho a dál zásadní postavou. Nejen coby vynalézavě vtipný dramatik, z jehož her sálala prázdnota totalitní žvanivosti. Ale kdosi cíleně veřejně působící.
A toto přeskočení je filmu osudové. Neboť v něm vidíme prakticky neustále figuru směšně zalykavou, neustále nerozhodnou a tápající. Ačkoliv víme velmi dobře, že Havel byl sice až učebnicový „slušňák“, ale pokud jde o veřejné působení, byl pevný jako kámen. S pečlivě promyšlenými kroky. A autor těchto řádků může přísahat, že mu na přelomu 60. 70. let kdosi podstatně zkušenější řekl: „Havel, jestli ho nezlikvidujou, bude ještě jednou prezidentem.“ Tehdy to byla směšná chiméra. Po dvaceti letech ovšem naplněná. A nikoli náhodou.
Bezděčná karikatura
Dalo by se skoro donekonečna vypočítávat, co vše je ve filmu režiséra Slávka Horáka, s Rudolfem Suchánkem i spoluautora scénáře, historicky nepřesné, přeházené, posunuté, nebo zkratkovité. O to by konec konců tolik nešlo.
I když třeba ve filmu nepojmenovaný ředitel divadla, který má už 21. srpna přichystán k podpisu kolektivní souhlas s okupací, je příliš silné kafe snad pro každého. Stejně jako nazpaměť se text Charty 77 učící Havlova milenka, aby jej mohla odrecitovat „přátelům v zahraničí“, když přitom měl disent pevné kontakty na západních ambasádách a vše šlo rychlostí blesku. A bylo by snadné si z mnoha dalších věcí dělat legraci. Jíž totiž bohužel snímek v zásadě je. Respektive až karikaturou.
Včetně chování jediných tří identifikovatelných postav: samotného Havla, motajícího se mezi ženami a ráčkujícího až běda, doslova odpuzující Olgy a Pavla Landovského, sice ve skutečnosti živelného, ale také brilantního představitele hlubokých čechovovských postav a autora výtečných vlastních dramat. Tady z něj zůstala řvavá figura, jíž je lépe se vyhnout.
Nemluvě o starším muži, majícím snad představovat filosofa Jana Patočku. Ten je vůbec nejkomičtější. Hlavně v momentu, kdy mu Havel nejprve nahází lopatou uhlí do sklepa, pak se po haldě zespoda škrábe zavřít okénko. Ale uhlí se mu sype pod nohama. Než myslitel přistaví žebřík. Rozuměj – k cestě vzhůru. Nejspíš až do čela národa. Kam ovšem Havel došel zcela sám. A logicky. Právě proto, že k tomu měl jasné předpoklady a osvědčil se dokonale během oněch dvaceti let, jimiž ve filmu tápe a skoro koktá. Škoda.
Ale ono je stejně na filmový portrét Václava Havla devět let po smrti asi příliš brzo.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
