Ondřej Konrád: Sto let od smrti autora s darem předvídat

Což poněkud zlověstně připomíná literární postavu, na níž narazí vypravěč novely Josepha Conrada Srdce temnoty při několikatýdenní plavbě koncem devatenáctého století rozhrkaným parníkem proti proudu mohutné řeky do afrického vnitrozemí. Jde o figuru bezejmenného Rusa, jemuž kapitán Marlowe říká kvůli pestře záplatovanému oblečení Harlekýn.

Knihou se jen mihne, ale je pro ni zásadní. Neboť on vypoví Marlowovi vše podstatné o tajemném panu Kurzovi, nejskvěleším agentu z nejzazší stanice v džungli, zřízené kvůli dobývání slonoviny. Jak pan Kurz přišel mezi kmeny s obrovskými humanistickými a civilizačními ideály, ale také i s puškou, tedy hromy a blesky. “A víte, uměl být strašlivý, velice strašlivý“. A že po delším pobytu podlehl divočině natolik, až se nechal při ani nedomýšlených obřadech uctívat coby Bůh.

A podnikal pak s podrobeným kmenem nájezdy do dalších teritorií a proto posílal centrále ohromující množství nejkvalitnější slonoviny. Harlekýn pana Kurze přesto neochvějně uctívá: „To je člověk, se kterým se nemluví, ale jemuž se naslouchá!“ Vzápětí dodá, že s ním má ale komplikovaný vztah. Pan Kurz ho totiž chtěl jednou zastřelit, když Harlekýn dostal pěknou slonovinu od divochů za úlovky zvěře. „Řekl, že v tom našel zalíbení, může to udělat, a udělá to. Tak jsem mu ji dal. Ale je to velký člověk, víte, velký. Nemohl byste říct, že je to šílenec, kdybyste ho slyšel mluvit... O čem? No, přece o všem. O všem.“

Čtěte také

Marlowovi je v pralese opět mizící Harlekýn postavou nepochopitelnou. Ale vysvětlení existuje: autor knihy se původně jmenoval Józef Theodor Konrad Nałęcz Korzeniowski a pocházel ze šlechtické vlastenecké rodiny z pomezí dnešního Polska a Ukrajiny, tehdejšího carského území. A jeho otec, básník, pobýval coby povstalecký konspirátor nějaký čas ve vyhnanství na ruském severu. Kam jej doprovázela i rodina.

Mladý Józef později odešel na západ. Stal se mořeplavcem, britským občanem Josephem Conradem a nakonec i úžasným autorem knih o nejrůznějších zákoutích a záhadách lidských duší. A jeden z historicky nejužší hrstky vrcholných světových spisovatelů píšících v nerodné řeči, anglicky.

Anglický spisovatel polského původu Joseph Conrad v roce 1904|foto: Public domain, George Charles Beresford

A po letech se trochu zašifrovaně vrátil k tomu, co jej kdysi zasáhlo, k ruské mentalitě. „Mohl mě zastřelit ale neuděl to..., je to velký člověk.“ Harlekýn přece mluví takřka stejně jako onen stařík z citované anekdoty. Nikoli ovšem o Leninovi, ale o panu Kurzovi. Který v noci na smrtelném lůžku v kabině kodrcající kocábky vyřkl rezumé svého pozemského působení: „Ta hrůza, ta hrůza.“

Harlekýna ze Srdce temnoty, o němž mluví také Josef Škvorecký v Příběhu inženýra lidských duší, lze chápat coby předobraz věčných uctívačů právě Lenina a ještě mnohem dál jdoucího Stalina. Rozemílajících cynicky vlastní lid. Jehož náhodně ušetřená část se jim přitom stále klaněla ve strachu. A pořád je až nábožně obdivovala. Činila tak asi už za dob carských.

Zdá se, bohužel, že sklon k tomu nepominul. Možná je to nespravedlivé vidění. Ale změnilo se něco od roku 1985, kdy jsem za zpětnými zrcátky moskevských taxikářů několikrát uviděl Stalinovu fotografii? Možná ji vyměnili za Putinovu. Anebo jsou tam oba pěkně vedle sebe.

Joseph Conrad mnohem důkladněji své vnímaní Ruska a Rusů popsal v knize Na očích západu. Po osmdesáti letech vyšla nedávno znovu v moderním českém překladu. Stojí rozhodně za přečtení. Právě nyní. Nejen proto, že si letos svět připomíná sto roků od Conradova úmrtí.