Ondřej Konrád: Sto deset let nezamlčitelného Jiřího Voskovce
Bylo to naprosto absurdní, ale pro onu dobu příznačné, když ve druhé polovině padesátých let vyšly v několika svazcích hry Osvobozeného divadla, jedním dechem zamlčující i přiznávající, že je z půli napsal Jiří Voskovec, poúnorový emigrant, kterých se komunistický režim přímo štítil.
Uvnitř knih se Voskovcovo jméno sice mihlo u seznamu osob a obsazení, ale na obálkách, hřbetech i v doslovu se vyskytovaly toliko iniciály V+W. Pikantní přitom je, což se dodnes málo ví, že označení V+W pro principály divadla začala před válkou užívat rozlícená německá propaganda.
„My bysme si nikdy nebyli netroufli nazývat se jenom takhle, ale pak jsme si řekli, když nás ve fašistickém tisku označují V+W, připíchnem si to jako vyznamenání“, řekl o třicet let později Voskovec v rozhovoru s Pavlem Tigridem pro exilový časopis Svědectví.
Pro generaci narozenou na sklonku války a pár let po ní bylo komplikované se o Voskovcovi něco víc dozvídat, platilo na něj jakési polo-embargo. Například se nesměly hrávat filmy s V+W, režim nestál o to, aby po plátně pobíhal sympatický emigrant.
K Osvobozenému divadlu se ale zároveň komunisté jakž takž hlásili, těžko se daly popřít jeho značné sympatie k levici, i jak silně a nebojácně ve 30. letech zesměšňovalo nacismus a karikovalo samotného Vůdce. A jelikož se Voskovec v USA zabýval primárně herectvím a politicky se neangažoval, objevily se aspoň ty tištěné komedie. Pod paradoxně Hitlerem založenou značkou V+W.
Hltali jsme je nadšeně, třebaže šlo jen o texty her a písní, které ostatně také dlouho zněly z éteru pouze v nových verzích se samotným Werichem. Teprve v časech takřečené kulturní oblevy let šedesátých se Voskovcovo jméno už trochu objevovalo. A on sám promluvil v telefonátu pro Československý rozhlas při příležitosti série nahrávek songů z Divotvorného hrnce se zpěváky divadla Semafor, na poetiku V+W přímo navazujícího.
To byla doslova památná chvíle a všechny okouzlila Voskovcova samozřejmá pražská dikce a bohatá, ani stínem nezapomenutá čeština. Dokonce svěže vynalézavá. A pak jsme jej mohli vidět i v oněch čtyřech meziválečných filmech s Werichem.
A fronty stály na Lumetův výtečný snímek Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957, kde Voskovec hrál jednoho z porotců, samozřejmě středoevropského původu. Takže jsme měli viditelný důkaz, že se mu v Americe coby herci daří. Konečně také vyšly dlouhohrající desky s takřka všemi Ježkovými písněmi Osvobozeného divadla, které následně a trvale přešly do krve široké veřejnosti.
Kdyby v srpnu 1968 nepřijely tanky, zřejmě by se dříve či později Voskovec v Praze aspoň na skok zjevil. Ale k tomu nedošlo, a tak bylo v další dekádě zase senzací, když s ním v přímém přenosu mluvil po lince během poloilegálního pořadu o Osvobozeném divadle hudební publicista Jiří Černý v jednom radlickém, pod náporem publika praskajícím sále.
A to jsme také už dávno věděli, že Voskovec byl ve dvojici V+W větším intelektuálem a vzdělancem, básníkem a zřejmě i koncepčnějším spoluautorem. A že vedle oslňujícího Werichova fyzického herectví figuroval ten velmi pohledný a křehčí mladík coby dokonalý doplněk, neustále nezištně nahrávající kolegovi a zároveň držící linku jiskřivých slovních improvizací.
A i když jsme na rozdíl od našich rodičů a prarodičů legendární magii V+W živě nikdy nezažili, jaksi jsme si ji dovedli představit. I stále dokola opakovanou četbou neúplných záznamů slavných předscén z oněch vydání her, kde byl obří podíl Jiřího Voskovce zredukován na pouhé písmeno.
Je unikátní, že k Voskovcovi chová doslova lásku několik pokolení, před kterými ho přitom režim po léta vlastně ukrýval, a které ho i pak mohlo poznat jen zprostředkovaně. A má přitom pocit tak intenzivní blízkosti a spřízněnosti. Ještě sto deset let po té, co se v Sázavě-Budech narodil.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
