Ondřej Konrád: Šance pro Národní galerii je v rukou ministryně

Ale odcházející Knížák, který měl s Fajtem zásadní spory, nasadil silné páky, aby po něm do křesla neusedl jeho úhlavní rival. A tak Riedelbauch raději vycouval s tím, že věc přenechá k dořešení novému ministru. Dost možná se jím ovšem viděl být sám, ČSSD by v případě sestavování vlády po něm patrně opravdu znovu sáhla. Jenomže volební výsledek vše změnil a do čela resortu usedl berounský starosta Jiří Besser, místní politik zřejmě zdatný, ale kulturní sférou příslovečně nepolíbený. Což se mimo jiné projevilo i v kauze Národní galerie, když místo kunsthistorika s manažerskou zkušeností Fajta jmenoval snad slušného ekonoma Vladimíra Rösla, ale bez hlubšího vhledu do galerijní specifiky.

Rösl pak opakovaně tvrdil, že po Knížákovi zbyly galerii značné dluhy, které je třeba nejprve jakž takž vyrovnat. A stěžoval si na neochotu státu dát Národní galerii víc peněz. Tomu se dalo rozumět. Méně pak už faktu, že Rösl nebyl schopen formulovat zásadnější vizi budoucnosti galerie. Jíž by například mohl přesvědčovat politiky i veřejnost. Vždyť jde také o důležitý úkol vrátit instituci do rodiny světových institucí tohoto typu. Národní galerie se totiž pod Knížákem ocitla v takřka úplné izolaci. A nedůvěru domácí výtvarné obce vůči galerii Rösl rovněž nijak nezměnil. Jeho odborná vratkost byla příliš patrná a bylo zřetelné, že si Národní galerie zaslouží mít v čele podstatně výraznější osobnost, a ne člověka, k němuž měli bohužel despekt lidé uvnitř galerie i mimo ni.

Ministryně Alena Hanáková, přišedší po Besserovi, donucenému rezignovat kvůli utajovanému majetku v USA, musela galerijní marasmus vnímat už delší dobu. Jenže po přehmatu v Národním divadle, který ji málem stál funkci, se výměně dalšího ředitele významné příspěvkové organizace evidentně obávala. Ačkoliv v tomto případě by jí výtvarná scéna přikývla. Nakonec se jen k Röslově odvolání rozhoupala. Později, ale přece. Když ale učinila krok A, je třeba nepokazit tah následný. Ministerstvo kultury, politickou elitou léta přehlížené a sloužící jako zdroj postů pro koaliční politiky, má renomé nevalné. Mohlo by se stát, že se někteří optimální kandidáti na vedení Národní galerie budou rozmýšlet, zda znovu podávat přihlášku k výběrovému řízení. Jinými slovy - ministryně by je nyní měla přesvědčit, že jim úředníci nebudou házet klacky pod nohy. Jinak se Národní galerie bude dál topit v bezradnosti.