Ondřej Konrád: Odešel král flamenca

1. březen 2014

„Hudební duše lidu je ve velice vážném nebezpečí! Uměleckému pokladu celé jedné etnické skupiny hrozí zapomnění! Dá se říci, že z podivuhodného stromu andaluské lyriky spadne každý den jeden list, že staří lidé si odnášejí do hrobu neocenitelné poklady minulých generací.

Nelze dopustit, aby nejúchvatnější a nejniternější písně naší tajemné duše byly kárány jako hospodské a špinavé, aby šňůra, kterou jsme spojeni s neproniknutelným Orientem, byla přivázána ke krku opilecké kytary, aby ta nejjiskřivější část našich zpěvů byla potřísněna ponurým vínem profesionálních frajerů a pasáků.“

Takovými slovy před více než devadesáti lety bouřil při své přednášce v Granadě básník Federico García Lorca v úsilí probudit zájem španělských vzdělanců a umělců o hudbu a slovesnost andaluských Cikánů, které se říkalo „canto jondo“ a dnes ho známe spíš pod souhrnným jménem flamenco. Říkám-li známe, myslím prakticky celý svět. A z toho je patrné, že se básníkovy obavy nepotvrdily a původně lidová muzika, tanec i zpěv jižního Španělska, v nichž se cikánský naturel propojil už před staletími s vlivem kdysi dominantních Maurů, zůstaly zachovány. A co víc, z krčem pro turisty, jak to zažil kdysi na své španělské cestě i třeba Karel Čapek, ovšem patřičně fascinovaný, se flamenco dostalo do koncertních síní. A časem poznamenalo i jiné hudební žánry.

Stalo se tak ale až dlouho po Lorkově popravě za občanské války. Teprve generace nastupující na přelomu 60. a 70. let minulého století vyvedla ojedinělou andaluskou kulturu z izolace a přivedla ji k závratným výšinám. Její vzestup je spjat se jménem virtuózního kytaristy Paka de Lucii, který tento týden náhle zemřel ve věku pouhých šestašedesáti let. I když tehdy de Lucia nebyl při obrozování flamenca osamocený, důležitých jmen bychom mohli zmínit celou řadu. A připomenout, co pro celosvětové rozšíření flamenca učinil svými filmy režisér Carlos Saura, mimochodem i ve spolupráci právě s de Luciou a hlavně s choreografem Antoniem Gadesem. Příběh je to úžasný a jen v absolutní zkratce znamenal, že se stará lidová kultura, jakoby nedotčená moderní civilizací, pozvedla do absolutních uměleckých výšin.

Závratné mistrovství flamencových kytaristů s de Luciou na čele se totiž ukázalo universálně srozumitelné, a zasáhlo dokonce do vývoje moderního jazzu. Z něhož při spolupráci s americkými muzikanty zase čerpalo nazpět nové podněty. To je neobvyklé, obyčejně bývá folklór jen inspirací pro jiné kategorie a sám zůstává uzavřený ve vlastní tradici. Paco de Lucia, projevující od malička enormní muzikálnost, se stal mezinárodní hvězdou už jako mladý muž a nikdy nepřestal soustředěně pracovat. S výsledkem omračujícím. A ukazujícím, že pokud někde zůstává lidová kultura přirozeně živá, jako tomu bylo mezi andaluskými Cikány, může dál svobodně rozkvétat. A zároveň splňovat to, oč druhdy usiloval García Lorca. Tedy udržovat původní oheň. Který z de Luciovy technicky závratné a v každém okamžiku překrásně melodické, a rytmicky až neuchopitelné hry sálal s obrovskou silou. Jak jsme se mohli v České republice několikrát přesvědčit. A který mají i jeho četní a opět kamsi se posunující následovníci. Možná je mezi nimi některý, jenž s flamencem učiní ještě jednou cosi převratného. Přestože právě odešel jeho nekorunovaný král.

Spustit audio