Ondřej Konrád: Co s přemírou času v čase karanténním?

Sochy Tomáše a Jana Antonína Bati v Univerzitním parku ve Zlíně mají nasazené roušky
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sochy Tomáše a Jana Antonína Bati v Univerzitním parku ve Zlíně mají nasazené roušky
0:00
/
0:00

V jedné starší, mírně prorocké a hlavně vtipné povídce Raye Bradburyho zastaví dva chlapíci, pobývající předcházející měsíce v divočině, u benzínky prvého městečka na cestě a jen zírají.

Jak jsou všechny domy nově omítnuté, zahrádky před nimi vyšlechtěné, pumpy a hydranty čerstvě natřené, cestičky vzorně uhrabané, a tak dále.

A od pumpaře se dozvědí, že teď, když je zvenčí už všechno dokonalé, se obyvatelé vrhli na výrobu užitečných i okrasných předmětů. Načež přijde vysvětlení: došlo k jakési atmosférické záhadě a v celých USA přestala fungovat televize, bez které se zoufalí občané musí něčím zabavit.

V hrůze odjíždějícím zálesákům, kteří zahlédli televizi jedinkrát v životě a to omylem, onen muž ještě stačí vylíčit, že se proslýchá, jak prý nyní vypíglované Chicago celé jenom voní, i když jde o velkoměsto proslulé zápachem ze záplavy odpadků. Tedy šlo v 50. letech minulého století, kdy povídka vznikla a kdy i v Americe byla televizní nabídka ještě dost úzká.

Jak o Štědrém večeru

V nynějším čase karantény u nás televize ovšem běží, ale kdo ví, jestli se jí po dlouhodobém omezeném pohybu nepřejíme a nezačneme třeba masově vyřezávat lupenkovou pilkou z překližky, nebo si jinak krátit čas trávený povinně i disciplinovaně doma.

Zatím jen například v Praze připomínají na večer ulice 24. prosinec: nikde ani noha, jen tu a tam bliká nápis „open“ asijské večerky, protože její provozovatelé Ježíška nedrží. A nejveseleji vyhlíží parky, kde není problém udržovat několikametrový distanc od spoluobčanů a konec konců, pobyt i pohyb na čerstvém vzduchu se přece doporučuje. Lze předpokládat, že první se začnou výrazně nudit děti, až budou po týdnech hraní počítačových her jako praštěné palicí a mladý organismus je požene ven. Tam by se ale také měly držet při kontaktu s vrstevníky poněkud zpátky.

Dospělí zatím už budou načínat druhé čtení veškerých svazků domácí knihovny, neboť do veřejných si pro jiné nemohou. Dokonce si ani skočit koupit lupenkovou pilku a zásobu překližek. A představa dalšího večera partií kanasty s partnerem budí nevolnost. Samozřejmě, internet a sociální sítě prázdnotu do značné míry zaplní. Jenže se také musí zákonitě omrzet.

Budeme moudřejší? 

Co s námi učiní nedostatek normální komunikace, jaká se běžně odbývá v práci, při hovorech na ulicích, posezení v hospodách a kavárnách? Kdo ví. Ale netřeba se obávat, že lidé při takovém rozsahu omezení propadnou trudnomyslnosti. Je pravděpodobné, že se život za nějaký čas vrátí do starých kolejí. Nebude to hned a nenastane to rychle.

Ondřej Konrád

Mezitím třeba objevíme, jak využít nenadálé přemíry volného času a leckdo třeba ani po ukončení karantény neodloží navždy jazykovou učebnici pro samouky, nebo nestopne nějaký jiný započatý internetový kurs. A tak dále. A nakonec vyjdeme z celé téhle šlamastyky bohatší o poznání, že bychom mohli aspoň o něco víc dělat i věci, které jsme doposud pořád jen odkládali. Aniž bychom se ovšem úplně vzdali nejrůznějších krás běžného života. To by zas bylo trochu moc.      

Autor je komentátor Českého rozhlasu