Omezte imunitu!

Vzhledem k možnostem, které se zákonodárcům nabízejí, není překvapením, že se takto pojaté imunity nechtějí zbavit, byť opakovaně na veřejnosti prohlašují pravý opak. Už zmiňovaná pasáž ústavy jim totiž dává šanci zabránit orgánům činným v trestním řízení, aby stíhaly a případně dostaly před soud některého z jejich kolegů. Pokud podezřelý poslanec či senátor získá potřebnou podporu, má vyhráno. Ať už provedl cokoli, do rukou policie se kvůli tomu už nikdy nemůže dostat.

Nelze se proto divit tomu, že projednávání případů zbavení imunity některého ze zákonodárců provázejí silné emoce. Nutno dodat, že tomu nahrává také fakt, že v takovýchto záležitostech se ne vždy měří stejným metrem. Stačí nahlédnout do archivu a zjistit, kdy odmítli poslanci svého kolegu policii vydat a zabránili tím ve vyšetřování. Řeč je například o podezření Ivana Kočárníka z ODS kvůli zárukám za krytí finančních ztrát České spořitelny, Ludmily Müllerové z KDU-ČSL kvůli podezření z krácení daně, nebo sociálního demokrata Jaroslava Bašty kvůli podezření ze zneužití pravomocí.

Jak je vidět, zmiňovaná podezření lze jen velmi obtížně vydávat za snahu o politické procesy. Zkrátka zákonodárci mají možnost zasahovat do práce orgánů činných v trestním řízení. Nakolik neodborným způsobem, toho byl průběh projednávání případu poslance Vladimíra Doležala názorným příkladem. Mandátový a imunitní výbor prostudoval část spisů a rozhodl se, že nebude souhlasit s Doležalovým vydáním. Zároveň ve svém usnesení zpochybnil oprávněnost nasazení policejních odposlechů. Ministr vnitra situaci nezvládnul a místo, aby přislíbil prošetření takovéhoto podezření a nabídl co nejvstřícnější spolupráci příslušnému parlamentnímu výboru či komisi, povolal se spisem do sněmovny policisty.

Poté kontaktoval státní zástupkyni a chtěl po ní, aby mu slíbila, že dodá celý spis a umožní ho poslancům prostudovat. Zvolil tedy postup značně nestandardní, který může opozice označit za pokus o ovlivňování vyšetřování. Podobně nešikovně se však zachovali poslanci, kteří o případu neměli prakticky žádné informace a přesto nedali na doporuční mandátového a imunitního výboru, který mohl alespoň částečně spis prostudovat. Samozřejmě je sporné, jak výbor mohl z neúplných informací dospět ke kvalifikovanému závěru, že jde o účelové stíhání poslance Doležala.

Rozprava sněmovny pak probíhala v hektické atmosféře, kde šel chladný rozum stranou a kde se nedalo dobrat k podstatě Doležalovy kauzy. Takže závěrečné hlasování bylo loterií, ve které hrály rozhodující roli spíše stranické zájmy, než důkazy. Okolnosti celého případu tak názorně dokazují, že by poslanci neměli rozhodovat o vydání kolegů k trestnímu stíhání a už vůbec by neměli mít šanci vyšetřování navždy zastavit. Jejich imunita by se proto měla vztahovat pouze na jejich činnost na půdě parlamentu. Po opuštění jeho bran, by z nich měli být řadoví občané. Jinak vysílají veřejnosti jasný signál, že s prací orgánů činných v trestním řízení není něco v pořádku a že je lze politicky a možná i jinak ovlivňovat. Navíc poslanci a senátoři by i při omezení rozsahu imunity měli více šancí než běžný občan. Mohou například interpelovat ministra vnitra či spravedlnosti v případech, jejichž vyšetřování se jim zdá podezřelé.

Na příslušné výbory pak mohou zvát i řadové policisty a státní zástupce, případně jejich nadřízené. Zkrátka politici by měli místo opakovaných tvrzení, že se s výhradami občanů vůči rozsahu imunity ztotožňují, učinit rázný krok vedoucí k jejímu omezení. Tím by si ušetřili trapná divadla typu rozpravy týkající se vydání poslance Doležala. Její průběh musel dát občanům další podnět k přemýšlení o tom, zda skutečně žijeme v právním státě. Pokud totiž politici mají obavu, že mohou být neodůvodněně vyšetřováni, případně zatýkáni a vězněni, pak je buďto v nepořádku práce policie a justice, nebo si zákonodárci vymýšlejí a zbytečně straší veřejnost, případně si z ní dělají cynickou legraci.