Ombudsman: stranickost má přednost před spravedlností

Poslanci evidentně člověka v této funkci chápou spíše jako nástroj stranické moci, než jako nástroj spravedlnosti, a to je velmi symptomatické pro stav naší mladé demokracie.

Ukázalo se to už i na vztahu k předsedkyni Nejvyššího soudu, která byla přes doporučení Senátu více méně předem vyřazena s odůvodněním, že je soudkyně. To je ovšem při bližším pohledu do zákona zřejmě přinejmenším sporné. A je to i v rozporu se zdravým rozumem, protože právě ombudsman nebo ombudsmanka má zásadní kompetence k moci soudní, neboť může mimo jiné podávat návrh na kárná řízení soudců obecných soudů, které v krajním případě by mohlo končit i zánikem soudcovské funkce. Z toho evidentně vyplývá, že vysoké právní vzdělání a zkušenost by měla být předpokladem pro výkon této funkce.

Názor, proč soudce nemůže být navrhován na funkci ombudsmana, podle některých poslanců a i soudců, jako jsou pánové Langášek či Výborný, je zdůvodňován tím, že funkce soudce zaniká v důsledku rezignace až po třech měsících od konce měsíce, v němž byla rezignace podána, takže žádný soudce není volitelný, neboť ombundsman musí složit slib do deseti dnů od zvolení.

Jenže, a v tom je ten problém, tento názor je přímo v rozporu se zněním Ústavy, v níž stojí, že každý má přístup k veřejné funkci. Do funkce veřejného ochránce lidských práv může být zvolen každý, kdo má právo volit a je volitelný do Senátu, tedy je starší čtyřiceti let. A za samozřejmost se považuje, že k tomu musí být odborně kvalifikován. Z toho pak logicky vyplývá i to, že je nemyslitelné, aby z volby byli apriori vyloučeni soudci, kteří mají k tomu nejvyšší odborné předpoklady.

Proto dle právníků zákon o soudech a soudcích zná institut dočasného zproštění výkonu funkce. Funkce sice formálně dál zmíněné tři měsíce trvá, ale výkon je pozastaven, a proto by mohl být do této funkce zvolen libovolný soudce a po volbě rezignovat. To podle některých právníků koresponduje opět i s Ústavou, která v článku 82, odstavci třetím, klade důraz na výkon a ne na formální trvání funkce soudce.

A tím se dostáváme k meritu věci: U nás se stále ještě klade nepřiměřený důraz na pozitivistický, tedy textový výklad práva, a ne na materiální, hodnotový výklad, a to je přesně to, co nás tak silně dělí od staré Evropy, která takovouto interpretaci zákonů opustila po Norimberském procesu po druhé světové válce.

Využívat zákon k tomu, aby podle něj do tak důležité funkce nemohli být zvoleni ti nejkvalifikovanější je samozřejmě nejen směšné, ale i velmi nebezpečné. A protože jde již podruhé o takovýto účelový výklad (před lety kvůli tomu nebyl zvolen do této funkce pan Vyvadil), mohl by se z toho stát nebezpečný precedens. Je jen s podivem, že se proti takovému výkladu ani po dvaceti letech demokratického prostředí neozvou právnické fakulty, tedy celá akademická obec a nevyvolají veřejnou právnickou diskusi.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.