Oheň v Prlově. Příběh z posledních dnů druhé světové války
Vesnice Prlov leží na Valašsku, v kopcích nedaleko Vsetína. Od podzimu 1944 působily v kraji partyzánské skupiny (brigáda Jana Žižky), jimž místní lidé pomáhali a zajišťovali jim zázemí.
Pár dní před koncem války – 23. dubna 1945 – obsadili Prlov příslušníci speciální stíhací jednotky SS (krycím označením „Josef“), maďarského polního četnictva a gestapa. Za pomoc „banditům“, pro výstrahu a ze msty zavraždili více než 20 lidí a vypálili osm domů. Ten den zahynuli i rodiče Bohuslava Žáka, který vzpomíná v Příbězích 20. století.
Prlovské tragédii předcházela trestná výprava do nedaleké pasekářské osady Ploština, kterou esesáci z jednotky „Josef“ (pocházející většinou ze Sudet a z českých německých oblastí) vypálili 19. dubna 1945 a zabili přitom 24 lidí. Na Prlov se zaměřili především poté, co se jim podařilo zatknout mladého partyzána Aloise Oškeru, kterého týrali a slíbili mu, že pokud bude o lidech ze vsi vypovídat, ušetří jeho rodinu.
Němci také do Prlova vyslali provokatéry, kteří se vydávali za dezertéry a tvrdili, že se chtějí k partyzánům přidat – dva lidé jim uvěřili a ukázali jim cestu. 23. dubna kolem třetí hodiny ráno byl Prlov obklíčen, akce začala za úsvitu.
Rodina Žákova
Bohuslav Žák se na Prlově narodil v roce 1935 – na jedné z prlovských samot jsme také natáčeli rozhovor. Jeho rodiče, otec stejného jména a maminka Františka, hospodařili na malém statku, Bohuslav byl nejstarší ze tří dětí, měl sestru Věrku a bratra Leopolda. Na jaře 1940 jim náhle zemřela matka na infarkt – a otec se záhy znovu oženil. Jeho novou manželku Terezii Žákovou si prý děti zamilovaly, podle Bohuslavova líčení se k nim chovala s láskou, mluví o ní jako o mamince. Z manželství se narodila jeho nejmladší sestra Vlasta.
„Rodiče pomáhali partyzánům, ale otec nás, děti, chránil a postaral se, abychom je vůbec neviděli. Stávalo se, že mě třeba v noci vzbudil hluk, věděl jsem, že se z místnosti ozývají cizí mužské hlasy, ale neviděl jsem nikoho, takže kdyby se mě někdo ptal, nemohl bych nic říct,“ vzpomíná: „Chodili k nám, maminka jim opravovala nebo šila oblečení, peklo se, připravovaly se potraviny. A ke konci, na jaře 1945, u nás byly uloženy zbraně, zřejmě shozené z letadel.“
Partyzánům pomáhal i Bohuslavův strýc: „U otcova bratra Antonína, který bydlel na pasekách, někdy v roce 1944 zazdili vstup do sklepa, udělali ve stodole tajný vchod stropem, ukládaly se tam pak potraviny a někdo tam snad i tajně přebýval. Chodívali jsme k nim s tátou někdy k večeru, ale platilo totéž, co doma: nic jsem neviděl, byl jsem zavřený v jedné místnosti a jen jsem slyšel hlasy z té druhé.“
V obklíčení
Dům Žákových č. p. 98 stál asi 300 metrů pod lesem. Ráno 23. dubna vzbudil Bohuslava otec:
„Vedl mě k oknu a říkal: Podívej se! (…) Okolo byli vojáci. Táta musel jako hospodář povinně odvádět mléko, a tak odešel s konvicí do sběrny, ale už se nevrátil. To jsme věděli, že je asi zle. Byli jsme doma čtyři děti, stařenka a nevlastní maminka. Před polednem přišli čtyři vojáci, řekli mamince, ať se okamžitě obleče a že si ji odvedou. Maminka se s námi nesměla ani rozloučit a nejmladší sestra Vlasta, které byly asi dva roky, strašně plakala. Když maminku odvedli, seděli jsme v místnosti a plakali jsme všichni.
Za nějakou dobu, snad kolem jedné nebo druhé, přišli zase čtyři vojáci, jeden měl pancéřovou pěst – a řekli: Okamžitě ven! Pršelo, byli jsme jen ve všedním oblečení, nesměli jsme si nic vzít. Šli jsme k lesu, po chvíli jsme se otočili a ta nejmladší sestra Vlasta chyběla.
Tak jsme šli se strachem zpátky, ti vojáci tam buď rabovali, nebo něco prohlíželi, zase nás vyháněli, a my jsme prosili, že tam někde zůstala sestra, že asi spí. Mluvili česky a slovensky, byli v nějakých nepromokavých uniformách, každý měl automat. Našli jsme tedy Vlastu a odešli pryč.“
Ve vesnici v té době vojáci rabovali a loupili. Všichni muži starší patnácti let a také některé ženy byli odváděni do místní hospody Antonína Ondráška, kde probíhaly výslechy. Někteří esesáci ze Slovenska (Hlinkovi gardisté) se prý bavili: „Tady bych chtěl být hrobníkem, to by bylo práce.“ Výslechy v Prlově vedli důstojníci SS Walter Pawlofski a Kurt Werner Tutter. Přivedli do hospody zatčeného partyzána Aloise Oškeru, který obcházel zatčené a ukazoval, kdo k partyzánům patří a kdo je podporuje. Němci vyslýchané bili, nakonec vybrali asi 20 lidí, které „odsoudili“ k smrti a vzápětí je s neobyčejnou krutostí zavraždili.
Smrt v hořících domech
Bohuslav Žák vzpomíná: „Když jsme šli z domova k lesu, už s malou Vlastou, podruhé, viděli jsme na cestu pod svahem. Vedla na druhý konec vesnice, ke statku Turýnových. Viděli jsme průvod vojáků a mezi nimi šel vždycky civilista, pamatuju si, že v první trojici, v první řadě, šla nějaká žena a něco nesla.
Rodiče jsme tehdy viděli naposledy, to byl poslední pohled. My jsme nevěděli, kam jít, tak jsme šli do lesa a ke strýci Antonínovi, chtěli jsme se tam aspoň schovat před deštěm. Domek byl zamčený, celá rodina pryč, byli prý schovaní v lese. Šli jsme tedy zpátky, přes paseky a přes vrch, až k nám. A viděli jsme, že u nás všechno shořelo, všechny dřevěné stavby, ještě dohoříval dům, střecha už spadla. Byli jsme zděšení, plakali jsme, už bylo šero, tak jsme hledali nocleh. Vzala nás k sobě jedna paní.“
Bohuslavova otce a nevlastní matku Terezii Žákovou esesáci zabili – upálili je spolu s několika obyvateli Prlova ve statku Turýnových. V hořících domech zemřeli i další lidé (seznam 23 obětí na stránkách obce). Alois Oškera značil také tři partyzány: Antonína Ondráčka, Tomáše Heta a Leopolda Štacha oběsili maďarští četníci na jabloních mezi Bratřejovem a Pozděchovem. Zavražděn byl i Jiří Turýn z Prlova, který dostal za úkol odvést ukradený dobytek z vydrancovaných domů – jeho tělo se našlo společně s tělem Aloise Oškery a členů jeho rodiny v hromadném hrobě na zahradě vizovického zámku.
„Ráno přišel strýc Antonín, už věděl, co se stalo rodičům,“ říká Bohuslav Žák: „Mluvil ke mně jako k nejstaršímu a říkal, že bych alespoň já měl vidět, co se událo. Šli jsme ke spálenému domu Turýnů, oheň už uhasl. Hledal jsem s Antonínem rodiče. Byly tam ostatky těch několika lidí. Pod jedním ohořelým tělem jsme našli kousek nedohořelé látky od vesty, a to jsme si pamatovali, že to byla tatínkova vesta, tak jsme věděli, že je to on. Pak jsme se pokoušeli najít ostatky maminky. To bylo horší, nezůstalo skoro nic, ale u jednoho těla jsme našli kovovou sponu, kterou maminka nosila ve vlasech, tak jsme usoudili, že by to mohla být ona…“
Důstojníci SS, kteří masakru v Prlově veleli, nebyli nikdy potrestáni. Walter Pawlofski, rodák z Horního Benešova, zemřel ve věku 87 let. Kurt Werner Tutter, který pocházel z Prahy, byl po válce odsouzen v Bratislavě, avšak nikoli za masakrování lidi na Valašsku, nýbrž za spoluúčast při výcviku jednotky „Josef“. Ve vězení zůstal několik let, v roce 1953 byl propuštěn do Německa jako spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti. Zemřel v Bavorsku v roce 1983.
Bohuslav Žák mluví tiše a těžce: Nedá se na to zapomenout, nedá se to vygumovat… Bylo to děsivé… Je dobře, že mě strýc vzal s sebou, že jsem tam byl z nás sourozenců alespoň já, ale celý můj život je tou tragédií poznamenaný. Dlouhé roky… Promítalo se mi to do snů… Nespal jsem… Ale takto nebyla postižena jen má rodina, ale mnoho dalších lidí, tedy to není jen mnohaletý prožitek můj a mých sourozenců, ale všech pozůstalých.“
Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
