Odvrácená tvář oslav dne D

Premiér Silvio Berlusconi se pokusil svou neúčast ve Francii vysvětlit tím, že oslavám v Normandii předcházela zastávka prezidenta Spojených států George Bushe v Římě u příležitosti taktéž 60-tého výročí osvobození italské metropole americkou armádou. Berlusoniho vysvětlení však působilo hodně křečovitě. Oslavy v Normandii byly v režii prezidenta Jacquese Chiraka především svátkem smíření. Právě proto na nich nechyběly Rusko a Německo. Itálie chyběla a důvod vystihují dvě slova: Berlusconi a Irák.

Skálopevně jsou o tom alespoň přesvědčeni představitelé italské levicové opozice. Podle bývalého premiéra a vůdce strany Demokraté levice Massima D´Alemy je premiérova absence v Normandii věrným obrazem vztahů mezi Berlusconim a zbytkem Evropy. Rozhořčení opozice nad slábnoucí prestiží Itálie je ale třeba chápat v kontextu nadcházejících voleb do Evropského parlamentu. Levicoví oponenti italského premiéra mohou být pravicovému francouzskému prezidentovi za jeho nezájem o Berlusconiho v hloubi duše vlastně nesmírně vděční. Když už jsme se zmínili slovo vděčnost, jejími projevy byla atmosféra oslav vylodění Spojenců v Normandii přímo na místě doslova prostoupena. A když už byla řeč o rozpacích Italů nad neúčastí jejich premiéra ve Francii, nelze nezmínit skutečně tristní krytí oslav v Normandii italskými televizemi. Ani jednomu ze šesti celoplošných kanálů nestálo za to zprostředkovat divákům alespoň část oslav přímým přenosem. Dlužno dodat, že vlastníkem poloviny televizních kanálů je Berlusconi a za úroveň veřejnoprávních stanic nese z titulu předsedy vlády jistou odpovědnost.

Většina pozorovatelů se shoduje, že obecně byly oslavy v Normandii pro zúčastněné politiky jedinečnou příležitostí, jak ukázat ochotu překonat staré i novější rozpory, především ty, které se týkají dalšího postupu v Iráku. To může být pravda. V tom případě ale také platí, že Berlusconiho Itálie se z rozhodnutí Chiracovy Francie a za mlčenlivého souhlasu ostatních stala obětním beránkem tohoto usmiřovacího procesu. Jinou věcí je, zda šlo o oběť nezbytnou a užitečnou nebo o nepěkné a hlavně nemístné vyřizování účtů.

Už teď se objevují skeptické hlasy, které varují před falešnými nadějemi. Rakouský list Der Standard například napsal, že v Normandii nebylo možné zaznamenat žádnou skutečnou známku transatlantického usmiřování. Věřme, že šlo hodně předčasný soud. Teprve čas ukáže, zda a nakolik se slavnostní atmosféra oslav v Normandii promítne do ochoty překovávat konkrétní názorové rozdíly v ožehavých záležitostech každodenní politiky.