Odvolání velvyslankyně

To určitě není případ Jany Hybáškové, naší velvyslankyně v Kuvajtu. V extrémně složité situaci hájila zájmy České republiky kompetentně, se znalostí místních poměrů a mezinárodních souvislostí. Pro kariéru diplomata by bylo předností, kdyby si Jana Hybášková odpustila kritiku vlády za rozhodnutí ukončit misi naší vojenské nemocnice v irácké Basře. Pokud považovala za nezbytné veřejně vysvětlit, v čem je toto politické rozhodnutí podle ní chybné, nepochybně tak činila s vědomím, že ji to může stát místo. Ministr zahraničí také zdůvodnil návrh na její odvolání tím, že velvyslanec nemůže kritizovat vládu, kterou zastupuje.

Skutečně to nepůsobí dobře, navíc když argumenty velvyslankyně mají, zdá se, racionálnější jádro, než vládní politika. Pro setrvání našich lékařů v Iráku hovořily dva silné důvody: Bylo by to správné a bylo by to výhodné. Pokud slova politiků o našem zájmu pomoci Iráčanům nejsou pouhými frázemi, pak lékaři byli jistě žádanější a prospěšnější, než budou vojenští policisté. I Iráčané nejspíše mají nějaká přísloví typu "v nouzi poznáš přítele" anebo "kdo rychle pomáhá, dvakrát pomáhá". A naše vojenská nemocnice si získávala respekt, který mohl v budoucnu pozitivně ovlivnit hospodářskou spolupráci. Nelze se divit, že velvyslankyně končí poté, co nepřímo obvinila vládu, že odvolání lékařů je vůči lidem v Iráku zrada a ohledně českých podnikatelů sabotáž. To by neprošlo žádnému diplomatovi kdekoli ve světě.