Odmítla jsem naléhání svých komunistických rodičů a zůstala v Nizozemsku. Zřekli se mě, vypráví volejbalistka Irena Králová

2. duben 2017

Pět let realizuje Post Bellum vzdělávací projekt Příběhy našich sousedů. Zapojilo do něj už přes čtyři tisíce žáků a studentů i stovky učitelů.

Na pozadí jednoho konkrétního osudu dokumentaristické týmy vzniklé na školách zkoumají 2. světovou válku a komunismus. Letos se jim podařilo zdokumentovat unikátní svědectví Anny Pokorné o bombardování Drážďan v únoru 1945, vyprávění bývalého komunisty Antonína J. Liehma, osvětimského vězně Pavla Kohna, spisovatele Fedora Gála, který se narodil v koncentračním táboře Terezín nebo volejbalistky Ireny Králové, která utekla do Nizozemska a odmítla se vrátit domů i přes naléhavé prosby svých komunistických rodičů.

Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt neziskové organizace Post Bellum pro žáky osmých a devátých tříd. Ti se za doprovodu svých učitelů a lidí s Post Bellum na několik měsíců stanou rozhlasovými nebo televizními dokumentaristy. Mají za úkol vyzpovídat pamětníka, natočit vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž či dokument. Někteří podle příběhu kreslí komiks, jiní tvoří prezentaci pro spolužáky, další se vydají do Českého rozhlasu, kde jim redaktoři pomohou sestříhat nahrávku do rozhlasové reportáže. Nakonec musí vystoupit před publikem a výsledky své práce představit veřejnosti a odborné porotě. Výsledky jejich práce si můžete prohlédnout na webu projektu.

Nehledejte mě, už se nevracím

„Nehledejte mě. Do Československa se nevracím. Přijel si pro mě můj přítel. Sbohem. Irena,“ zní vzkaz propiskou načmáraný na korespondenční lístek, který Irena Králová roz. Machovčáková odeslala v srpnu 1988 rodičům.

Tato členka oddílu Rudá hvězda a vojákyně z povolání opustila výpravu volejbalistické československé reprezentace, když se nevrátila do hotelu v Arhemu v Nizozemsku. V komunistickém Československu jí za to odsoudili na pět let vězení: „Při cestách do zahraničí jsem viděla, že je to tam jiné. Jiný přístup hráčů, trenérů, tráva je tam zelenější, tak jsem se rozhodla, že mi to vyjde buď v Nizozemsku nebo Německu,“ popisuje dnes Irena, kterou žádný přítel nečekal.

Nasedla na vlak a nechala se odvézt do hlavního města: „Vystoupila jsem v Amsterodamu. Celou dobu jsem se dívala na hodinky a říkala si: ´Ještě nejsou čtyři hodiny, ještě se můžu vrátit.´ Když bylo za pět minut čtyři, to jsem vystupovala, tak jsem si říkala: ´Ještě se můžu vrátit, i když bylo jasné, že už to nepůjde.´ Ve čtyři hodiny jsem si řekla: ´A odteď se už budu koukat jenom dopředu,´“ popisuje Irena svojí emigraci.

Pátrání v Archivu bezpečnostních složek|foto: Post Bellum

Rodiče s ní zprvu nechtěli vůbec komunikovat. Styděli se za ní. Napsali dopis ministru zahraničí Chňoupkovi, ve kterém se dušují, že jsou překvapení, jak se vždy ze zahraničí ráda vracela a že jí svědomitě vychovávali v duchu socialistických idejí. Oba byli komunisté a právníci: „Tatínek mě chtěl vzít sekerou po hlavě, protože jsem mu zkazila kariérní postup na vrchního soudce. Mamince odebrali některé pravomoci, takže mě taky neměla ráda. Dělala vedoucí kádrového útvaru. Za rok jí za mnou pustili, aby mě přesvědčila, abych se vrátila. Kdybych se ale vrátila, šla bych na pět let do vězení,“ popisuje Irena Králová.

Její rodiče se jí oficiálně zřekli. Irena zahájila novou sportovní kariéru. S holandským národním týmem se zúčastnila dvou olympiád.