Odlišné odkazy našich seniorů

Čím více legend, tím méně věrohodné historické analýzy. V obecném povědomí nenašel spolehlivé místo tragický příběh takzvaných Vlasovců, kteří se nepochybně zasloužili o přítrž nacistickému běsnění. Nezdomácněl tam ani fakt, že komunisté se už tehdy osvědčili jako manipulátoři, neboť skrze povstalecké vedení usilovali o to, aby Prahu osvobodila armáda sovětská a žádná jiná. Obecnému povědomí také uniká souvislost slavných dnů májových s takzvaným divokým odsunem, čili s persekucí a masakrováním zdejšího civilního německého obyvatelstva.

V oficiálním rituálu nebylo dříve místa pro armádu USA a náš západní odboj. Dnes pro změnu macešsky odbýváme náš východní odboj a padlé z řad sovětské armády. Psychologicky to lze chápat, ale je to trapné. V Plzni s tím potíže nemají, jinde ano.

Neschopnost obsáhnout jediným rozumějícím pohledem rozpornou scénu se projevuje i jinak. V oslavách pátého května, tedy povstání českého lidu, má svou ustálenou roli Český svaz bojovníků za svobodu. To jsou senioři, kteří se tehdy účastnili nebo aspoň pamatují. Komu čest, tomu čest. Letos vyštvaly z průběhu oslavy senátora Jana Rumla, prý protože se setkal s Berndtem Posseltem, šéfem Landsmanschaftu.

Tito bojovníci za svobodu jsou prostředím, které uchovává emoce padesát let staré. Ty pak pěstoval komunistický režim (a v době normalizace je přiživil Vávrův konjunkturální film o osvobození Prahy, pamatujete?). Je to citové, vzpomínkové a názorové rozpoložení, s jakým se dnes setkáme nejspíš na naší politické levici, ale nejen tam.

Český svaz bojovníků za svobodu chce být ztělesněním odkazu starší generace. Takový monopol však nemá. Jsou tu ještě jiní senioři. Setkáme se s nimi v Konfederaci politických vězňů. To jsou muklové, oběti komunistického režimu, ztělesňují jiný odkaz. Oba odkazy se zvláštním způsobem míjejí.

Zdá se, jakoby česká veřejnost váhala mezi oběma, ale je to tak složité, že nakonec vyhrává rezignace na dějinnou paměť jako takovou. Nezatěžujme se minulostí, hleďme si budoucnosti, tak zní většinové krédo, dokonce i těch mladých. Zkuste se vyptat jeho vyznavačů, jak si tu budoucnost představují a uvedete je do rozpaků.

Ne, minulost nám nahlíží do naší přítomné kuchyně a nejen nahlíží, ona tam i koná. Kdo se nevyrovná se svou minulostí, riskuje, že bude nucen si ji zopakovat. Tento výrok amerického filosofa George Santayany už byl mockrát citován. Asi ho bude třeba připomínat i nadále.

Jak oživit a narovnat dějinnou paměť národa? Jak to udělat, abychom se lépe orientovali ve vlastním příběhu? Na sdílnost rodičovské a prarodičovské generace spoléhat nelze. Asi by to chtělo moudrou učebnici a tisíce šikovných kantorů dějepisářů, méně se dívat na televizi a víc si spolu povídat. Lze to nějak zařídit? Pokud ne, nezbude, než si to všechno v nějaké nové podobě prožít znovu.