Odkud pochází drogy a jak se pozná padělaný obraz? Poslechněte si seriál o metodách kriminalistů
Analýza drog, zkoumání kosterních pozůstatků, ale i padělků obrazů – to je jen zlomek z oblastí, kterým musí věnovat pozornost kriminalisté. Podrobnosti o vědeckých metodách používaných při hledání zločinců představí redaktorka Tereza Šťastná.
Extáze v müsli a kokain ve válečku na nudle
Na oddělení kriminalistické chemie se s analýzou drog setkávají prakticky denně. Zkušenost mají s tabletami extáze přimíchanými do müsli nebo kokainem ukrytým ve válečcích na výrobu nudlí.
U syntetických drog dovedou odborníci určit způsob přípravy a u přírodních zase vytipovat přibližnou lokalitu, kde byla rostlina vypěstována.
„Můžeme říct, že dotyčné opium pochází třeba z Indie nebo Pákistánu. Ale říct, že je to konkrétně třetí dům v ulici Jahodová, tak to zatím neumíme,“ vysvětluje znalec v oboru kriminalistické chemie Michael Roman.
Mezi případy, které se i díky oddělení kriminalistické chemie podařilo rozkrýt, patří třeba kauza Methanol nebo ilegální laboratoř na výrobu amfetaminu.
Z kostí lze zjistit věk, pohlaví i etnikum
Častým předmětem zkoumání forenzních antropologů jsou kosti. „Z kosterního materiálu jsme schopni odhadnout etnickou příslušnost, pohlaví, věk a výšku,“ vyjmenovává forenzní antropoložka Kateřina Pospíšilová.
Zatímco věk zemřelého prozradí například úbytek spongióz, tedy houbovité kostní tkáně, lebka nebo pánev slouží odborníkům ke zjištění pohlaví.
K identifikaci oběti nebo pachatele využívá kriminologie také trichologický materiál neboli na místě nalezené vlasy a chlupy. Z těch se dá v laboratoři zjistit DNA.
Pokud hmatatelné důkazy chybí, mohou odborníci při identifikaci osob využít obrazových záznamů. „Naší prací je pak mezi sebou porovnat obličejové znaky vytipované osoby s obličejovými znaky pachatele a hledat shodu či rozdíl,“ vysvětluje Pospíšilová, jak se pátrá po pachatelích trestných činů.
Padělek někdy nepozná ani autor originálu
Mezi nejčastěji padělané české autory patří Jan Zrzavý, František Kupka nebo Kamil Lhoták. V rámci největší české kauzy na trhu s uměním se do oběhu dostalo přibližně 160 falzifikátů děl.
Mezi nimi byla také díla Kristiána Kodeta. Ten měl sám podle specialistky z Kriminalistického ústavu v Praze Ivany Turkové v některých případech potíže poznat, zda sporné dílo spadá do jeho výtvarnictví nebo ne.
„Při analýzách se obraz hodnotí nejprve makroskopicky na základě znaků, které jsou vidět pouhým okem. Prohlížíme líc obrazu, jestli jsou tam nějaké praskliny – ty mohly vzniknout, když se autor snažil dostařit dílo tím, že ho třeba vysušoval v nějaké horkovzdušné sušárně,“ popisuje Turková.
Prostřednictvím rentgenových průsvitů se pak odhaluje případná spodní malba a využít lze i metodu zvanou stratigrafie vrstev, která prozradí, jaké pigmenty autor použil a zda odpovídají deklarovanému stáří obrazu.
Balistika pozná střelbu v sebeobraně i výstřel omylem
Při rekonstrukci střelby jsou kriminalisté ze zjištěných údajů a svědeckých výpovědí schopní zhruba stanovit postavení střelce, odkud byla střelba vedena, směr a vzdálenost střelby. Jedním z důkazů mohou být také povýstřelové zplodiny.
Na základě složení zplodin se dá zjistit výrobce střeliva, jejich rozptyl pak svědčí o vzdálenosti střelce. Zajištěná nábojnice prozradí odborníkům pravděpodobný typ zbraně, a pokud kriminalisté vypátrají zbraň, je možné ji s nábojnicí spojit.
„Nábojnice získané při zkušební střelbě se porovnávají s nábojnicí zajištěnou na místě činu,“ vysvětluje balistický expert Petr Tůma. Při srovnávání nábojnic se berou v úvahu hlavně specifické rýhy a deformace.
Pražští kriminalisté využívají také hradla pro měření rychlosti střel, dopplerovské radiolokátory pro sledování letu střely nebo měřič odporu spouště, který může potvrdit třeba závadu, která vedla k nechtěnému výstřelu.
Utopení mají řasy v orgánech i kostech
Jedním z mladších oborů kriminalistiky je forenzní botanika, která zkoumá rostlinné materiály nalezené na místě zločinu.
Botanici ale mohou spolupracovat i při řešení vražd. „Třeba u utonutí řešíme, jestli se člověk utopil, nebo ho někdo zabil a potom hodil do vody,“ vysvětluje forenzní botanička Iva Dadáková.
Při aktivním tonutí totiž proniká voda do těla. Do plic, dalších orgánů, a dokonce i dlouhých kostí, se tak dostanou mikroskopické řasy – rozsivky. Ty je pak možné při pitvě v těle najít. V případě vhození omráčeného nebo už mrtvého těla do vody, se ale voda dostává pouze do plic.
Podle druhu rozsivek tak lze přiblížit i pravděpodobné místo utonutí. „Když utopíte někoho v moři, tak bude mít samozřejmě v plicích a v orgánech mořské rozsivky, i když ho potom převezete a hodíte do českého rybníka,“ přibližuje Dadáková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
