Obrana Lecha Wałęsy

V prohlášení se mimo jiné praví: "Polským morálním kapitálem je role Solidarity a její historického vůdce Lecha Wałęsy v boji o svobodné Polsko a návrat jednotné Evropy. Lze těžko chápat záměry institucí a osob, které nyní rozpoutávají kampaň obviňování a pomlouvání Lecha Wałęsy."

K tomu je potřeba jisté vysvětlení. Už dlouhé měsíce se v Polsku mluví o knize, kterou připravili dva historici z polského Ústavu národní paměti, Piotr Gontarczyk a Sławomir Cenckiewicz, o Lechu Wałesovi a která by měla v brzké době vyjít. Zajímavé je už to, že se rozsáhle a ostře diskutuje o knize, která ještě nevyšla, ale dá se to pochopit. Kniha přináší řadu archivních materiálů, jež se týkají Wałęsových styků s polskou Státní bezpečností, která má polskou zkratku SB, na začátku sedmdesátých let. Wałęsovy tehdejší styky s SB nejsou nic nového, mluvilo se o nich nejednou a v roce 1992 se dokonce staly příčinou pádu jedné vlády. Představa, že má být "polský morální kapitál", jak to označují signatáři prohlášení, uchráněn za cenu potlačování pravdy, je morálně přinejmenším pochybná.

Wałęsa byl na začátku sedmdesátých let mladý elektrikář, byl ve skutečně obtížné situaci, a nelze mu příliš vyčítat, že přistoupil na nějakou formu spolupráce s komunistickou tajnou policií. Co mu však vyčítat lze, je skutečnost, že se později k tomuto poklesku nejen nepřiznal, ale snažil se ho vší mocí potlačit - a to i mocí prezidentského úřadu, který v osvobozeném Polsku zastával. I o tom kniha přináší důkazy - a nepochybně právě proto je tak zpochybňována ještě dřív, než se s ní může veřejnost vůbec seznámit.

Hlavní útok ovšem signatáři prohlášení vedou proti Ústavu národní paměti. Píší o něm: "Instituce, která měla sloužit národní paměti, se teď hodlá pustit do činnosti, která bude tuto paměť ničit: archivy komunistických bezpečnostních služeb se mají stát nástrojem přeškrtnutí vzhledu a autority dělnického vůdce Solidarity, laureáta Nobelovy ceny míru a prvního prezidenta nově nezávislého Polska. Vůči oběti estébáckého pronásledování se používají metody tehdejších dob, plné nenávisti. Znásilňují pravdu a porušují základní etické principy." Přehlédněme historický lapsus, jehož se autoři prohlášení dopouštějí - prvním prezidentem Polska osvobodivšího se od komunismu totiž nebyl Lech Wałęsa, nýbrž generál Wojciech Jaruzelski.

Důležitější než ta komická chyba je, že mezi signatáři prohlášení je několik významných historiků. Je dost děsivá představa, že historik chce z politických důvodů nejen potlačovat zveřejnění pravdy, ale dokonce napadá instituci, která ji zveřejňuje. A neméně děsivé je, jestliže veřejně činní intelektuálové vynášejí tak ostré soudy o díle, které nečetli.

Archivy komunistických tajných služeb jsou pramen jako každý jiný a každý historik ví, že prameny je třeba posuzovat kriticky. U nás jsou na rozdíl od Polska materiály vytvořené Státní bezpečností veřejně přístupné, a každý, kdo v nich bádal, ví, že je docela dobře možné rozlišit, do jaké míry jde o výmysly a kolik je v nich pravdy. Po jejich odtajnění se česká společnost nerozpadla a dnes už rozhodně nejsou tím, co hýbe společností. Tuto zkušenost Polsko nemá, a snad proto se signatáři tolik obávají, že jejich zveřejnění přinese kdovíjaké škody.

Lecha Wałęsu ani jeho zásluhy o osvobození Polska od komunismu nemůže zlikvidovat ani jeho prohřešek z mládí, a dokonce ani skutečnost, že se ho pak snažil a dodnes snaží zatajit. Lech Wałęsa není neživý monument, který je nutné chránit a oprašovat.

Je to živý člověk, chyboval a chybuje, podobně jako každý z nás. Co mu může - stejně jako Polsku - opravdu uškodit, je snaha udělat z něj mramorový pomník, kterého se nesmí nikdo dotknout, malovat ho jako dokonalého. Těžko lze pochopit, proč se k něčemu podobnému propůjčují lidé, uznávaní za morální autority mimo jiné pro svou kritičnost a pro svou oddanost pravdě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .