Obama velí: jdeme domů!

Americký prezident v Atlantě státnicky zhodnotil válečné úsilí Spojených států v Iráku a Afghánistánu, a dopustil se i příležitostné sebekritiky, tedy konstatování, že ne vše jde v boji proti Al Kajdě tak, jak by si Američané přáli.

Především ale oznámil dvě věci, které spolu úze souvisejí, a které by jistě chtěl po sobě zanechat jako svůj odkaz. Zaprvé, že američtí vojáci odcházejí z Iráku tak, jak prezident už dříve ohlásil, a za druhé to, že tím Obama skutečně plní to, co slíbil. K poslednímu dni tohoto měsíce by tedy měla skončit „bojová mise“ americké armády v Iráku. To konkrétně znamená, že od prvního září zůstane na iráckém území již „jen“ 50 tisíc vojáků, většinou v nebojových misích. Jejich úkolem bude především cvičit své irácké kolegy, budou se občas podílet na protiteroristických operacích, a také budou zajišťovat bezpečnost amerických projektů obnovy. Na začátku americké invaze do Iráku pobývalo v Saddámově říši 150 tisíc amerických vojáků, a jak Obama zdůraznil, jen za jeho vlády odjelo domů kolem 90 tisíc příslušníků. I zbývajících padesát tisíc by mělo odejít na konci příštího roku.

Jak jsme se již zmínili, Obama klade velký důraz na to, že odsunem dalších tisíců příslušníků americké armády plní svůj slib. To má být signálem jak pro irácké partnery a vůbec celý svět, který Ameriku přestal brát v některých ohledech vážně, tak i pro domácí americké publikum. Obama zvítězil mimo jiné také proto, že slíbil ukončit válu a Iráku. Vzhledem k nedostatku jiných úspěchů, zejména v zahraniční politice, nyní potřebuje ukázat, že v případě neoblíbené irácké války splnil slib a že má věci pevně v rukou. A to tím spíše, že už na podzim se v USA konají kongresové volby, které, jak se ukazuje podle průzkumů, by pro demokraty nemusely dopadnout dobře.

Je-li řeč o válce, Američany neméně než Irák zajímá Afghánistán. Sami Američané nepotřebovali únik vládních dokumentů prostřednictvím serveru Wikileaks, aby si uvědomili, že tažení v Afghánistánu nejde tak hladce, jak o tom mluví Pentagon. Válka proti Tálibánu a Al Kajdě se táhne již devět let a zahynulo při ní 1200 Američanů. Tento červenec byl s šestašedesáti mrtvými americkými vojáky pro USA vůbec nejtragičtějším měsícem. Obama, který jednou rukou stahuje armádu z Iráku, zároveň část uspořených kapacit posílá do Afghánistánu. I když celkově se během jeho vlády skutečně počet amerických mužů a žen ve zbrani působících v cizině snižuje.

I Obamovo rozhodnutí o odchodu z Iráku, kde je mnohem větší klid, však vyvolalo v novinách i mezi vojenskými odborníky debatu. Podle některých hlasů jde o předčasné rozhodnutí, protože ozbrojená irácká opozice, zejména z řad sunnitských radikálů a Al Kajdy, není zcela zpacifikována a irácká armáda nestojí zcela na vlastních nohách. I v Iráku se obnovují násilnosti, přičemž Washington a Bagdád se neshodnou ani na počtech mrtvých. Podle Iráčanů v minulém měsíci zemřelo při útocích přes 530 lidí, většinou civilistů, zatímco Američané mluví o dvou stech dvaceti mrtvých, tedy méně než polovině. Ať tak či onak, naděje, které vyvolal rychlý pokles incidentů po roce 2007, zatím nejsou zcela naplněny. Občas se zdá, že vývoj se nejen zastavil, ale dokonce se vrací.

Navzdory předpokladu, který lze mezi řádky vyčíst z mnoha zejména západoevropských komentářích amerického počínání v Iráku, USA zdaleka nemají v rukou všechny karty. O tom, jak a co se v této zemi bude odvíjet, dnes rozhodují především Iráčané sami. Mají svobodu, vlastní vládu, a už zde proběhly několikeré svobodné volby, což je věc v arabském světě dosti vzácná. Tento dar ale nevyužívají tak, jak by mohli. Skutečnost, že téměř ani půl roku po posledních parlamentních volbách nemá Irák vládu, padá na vrub výhradně rozmíškám mezi jejich vítězi. Volby vlastně dopadly docela nadějně, a zdálo se, že nebude problém sestavit umírněnou většinovou vládu. Osobní ambice, neochota se pragmaticky dohodnout a také sektářské rozpory mezi některými šíity a některými sunnity způsobily, že země žije v podmínkách bezvládí a bez jasné naděje na další pokrok.

Naposledy se vyjednávání zhroutila před třemi dny, kdy se dosavadní premiér Málikí nedohodl se svými potenciálními partnery na tom, zda je ochoten vzdát se naděje na další funkční období. Problém také je, že expremiér Málikí a jeho strana daly přednost vyjednávání nikoli s vítězi rovněž bývalého premiéra Allávího z aliance Irakíja, ale raději se spojily s třetí stranou, Iráckou národní aliancí, která má blízko k šíitským radikálům. Tím jednak vyšachovali vítěze voleb, zřejmě aby umožnili Málokomu stanout v čela vlády, ale také - a především - znemožnili Allávího vítězné nad-sektářské straně, která reprezentuje šíity i sunnity, aby se podílela na moci. Právě opětovné připuštění trucujících sunnitů k důležitým pozicím je nutnou součástí národního usmíření, ke kterému stále ještě tak docela nedošlo. Dříve potlačovaní, a nyní dominující většinoví šíité se stále ještě na za Saddáma protežované sunnity dívají jako na nepřátele. Bez toho, že naprostá většina sunnitů přijme současné uspořádání za vlastní, však nebude možné v zemi nastolit klid.

Shrnuto a podtrženo, skutečnost, že představitelé irácké elity se nechtějí, neumějí nebo nemohou dohodnout, je výhradně jejich chybou. Potíž je, že následky toho pociťují obyčejní Iráčané, a nejen oni. Nedohoda a návrat k násilnostem tak mohou mít paradoxní důsledky – a to v podstatě nedobrovolný návrat americké armády do iráckých ulic, odkud sami Američané pod Obamovým vedením nyní tak rádi odcházejí.