O změnách

Podnětem k rozsáhlé, časově neomezené stávce pracovníků veřejné správy v sousedním Německu je nápad zemských politiků prodloužit o půl druhé hodiny pracovní týden. Politici tvrdí, že v kase není dost peněz. Mysleli si, že to zaměstnanci pochopí, a třeba je i pochválí za řešení, při kterém jim zůstane zachován dosavadní příjem. To se ale přepočítali. Popeláře, nemocniční personál, čističe odpadních vod, ale i některé úředníky či městské strážníky rozlítilo pomyšlení, že by měli v práci denně strávit o osmnáct minut déle. Těch osmnáct minut by se mimochodem nejspíše dalo vydržet, jenomže zaměstnancům jde o princip. Nejsou ochotni připustit, že by se věci mohly měnit k horšímu.

Příklad z Bádenska-Württemberska výstižně ukazuje, jak společnost, vyznávající dogma trvalého růstu, není schopna akceptovat sinusoidu, kdy si člověk chvíli žije poněkud nad poměry, aby se jindy poněkud uskromnil. Nejspíše při tom platí, že čím je člověku lépe, tím méně je ochoten připustit, že by mohlo být také hůř. U nás by se dnes kvůli osmnácti minutám navíc zřejmě pracovat nepřestalo. Stane se tak ale nepochybně, když naše platy budou s těmi německými srovnatelné. Jenomže budou někdy? Pokud je toho podmínkou nějaká změna k horšímu, pak sotva. I my už jsme totiž bohužel ochotni se mít pouze lépe.