O životě vůbec

Jeho hrdinové propadající v hokejové horečce nacionalismu, identifikační to protéze lidských bytostí drcených poznáním vlastní bezvýznamnosti, působili mnohem přesvědčivěji než trochu starší český filmový kousek Divoké včely vycházející z podobného prostředí. Zatoužil jsem Mistry vidět ještě jednou. Znovu uslyšet výkřik "Seš cikán! Fandíš Kanadě!" video nemám a mít nechci.

Kdysi mi to vyneslo překvapenou poznámku ekonomicky úspěšného krajana: "Nemáš video?? Ty vole, proč si emigroval?". I domluvil jsem si večer u českých přátel nedaleko Basileje, kteří si Mistry pohotově nahráli. Po shlédnutí filmu se při skleničce debatovalo, později jen tak klábosilo, o životě na okraji a ještě později o životě vůbec.

Vyprávěl jsem o turecké rodině, s níž se noc co noc kromě neděle setkávám při výkonu svého vedlejšího pracovního poměru - roznášení novin. Původně mi byli Turci byli trošičku pro legraci, například tím, že práci určenou pro jednoho někdy vykonávají ve dvou a nebo i ve třech. Ale časem jsem pochopil, že za tím vězí obrovská solidarita. Když prší, jeden tlačí vozík s novinami, druhý strká noviny do schránek a třetí nad nimi nese deštník, aby nezmokli. Emír se do Švýcarska přiženil. Zpočátku uměl jenom turecky, trochu řecky a bůhví proč pár slov rusky.

Po dvou letech si osvojil jakž takž srozumitelnou němčinu. Koupil si v tomto pořadí - psa, kolo, bundu do deště a elegantní asi dosti drahé boty. Hned napoprvé prošel tvrdou zkouškou a udělal řidičský průkaz. Má velký sen o dobře placeném místě šoféra. Jeho švagrová Fulia se ve Švýcarsku narodila. Po ukončení hospodářského gymnázia se chce stát letuškou. Má dobrou šanci, je velice hezká, inteligentní, přátelsky vstřícná a je s ní sranda. Umí turecky, německy, anglicky a francouzsky. S maminkou jménem Hatiče si přiměřeně věku rád povídám o chorobách a upadajících mravech.

Když se mě Turci zvesela zeptají "Jak se máš?", mohu si být jist, že to není jenom zdvořilostní floskule, ale skutečný zájem o mé osudy za posledních čtyřiadvacet hodin. Hatiče je sice mohamedánka od tureckých břehů Černého moře, ale její mateřštinou je řecký dialekt. Otec Gülükin je vlastně Kurd a sužuje jej nevyléčitelná nemoc. Neholdují drogám, náboženství berou zodpovědněji než já, ale fanatici to nejsou. Někdy se pohádají, občas mají rýmu, mám je rád. Hostitel, k jehož videu jsem se přizval, inteligentní, laskavý, akademicky vzdělaný starý pán původem z Moravy, který většinu života prožil nejdříve v Latinské Americe a později ve Švýcarské emigraci, mi naslouchal s rostoucí nelibostí. "A že tam v Berlíně Turci zabili tu ženskou, to ti nevadí?!", prohodil ironicky na rozloučenou. Měl na mysli nedávný případ emancipované mladé turecké ženy zavražděné v Berlíně vlastními bratry, možná dokonce i otcem, poněvadž odešla z vynuceného a nešťastného manželství s mnohem starším mužem.

Případ, který bohužel není ojedinělý. Něco by se s tím mělo udělat. Také Švýcarsko bylo počátkem května otřeseno brutální rodinnou vraždou. Frustrovaný manžel se nedokázal smířit s plány své ženy do budoucna, v nichž už pro něj nebylo místo a přestože se nalézala ve třetím měsíci těhotenství, zastřelil nejen ji, ale i jejího bratra, který měl týden před svatbou a těžce zranil tchýni. V zemi, kde je autům mimo dálnici povolena maximální rychlost 80 km prchal z místa činu 230 km rychlostí. Policie se vzdala raději pronásledování, aby neohrozila životy nezúčastněných účastníků silničního provozu. Vrah potom spáchal sebevraždu. A představte si, nebyl to ovšem krvežíznivý Turek, nýbrž čistokrevný Švýcar. Povoláním bankovní úředník a jeho žena úspěšně reprezentovala Švýcarsko v alpském lyžování.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání