O zbytečnosti trojnásobného růstu

"Pokud něco této vládě vytýkám, tak je to totéž, co jsem vytýkal vládám sociálnědemokratickým, totiž technokratismus. Ten se projevuje tupým kultem růstu, růstu, růstu, ať to stojí, co to stojí. Za cenu zničení krajiny, země, jazyka, ducha všeho, co kolem sebe máme a co skutečně tvoří naší vlast." Konec citátu.

Zmínka o trojnásobném růstu se pak o kus dál ještě znovu objevuje v opakování už předtím konstatovaného faktu, že na tomhle se přes všechny různice dohodnout obě naše největší politické strany.

Jak známo, tuto myšlenku nevyslovuje Václav Havel poprvé a sám jsem několikrát s tímto jeho názorem vyslovil souhlas. Rád bych ho vyslovil i dnes, protože je to hluboká pravda. Napadá mě však, zdali existuje na světě nějaká země, která se za podobnou chimérou nehoní se stejnou vervou jako naše republika a zdali tomu bylo jinak za Havla než za Klause a zdali by to mohlo být jinak třeba za Švejnara.

Zdá se, že lidská posedlost po co největším vytěžení země a lidských schopností je nezměnitelná. Automaticky se předpokládá, že takto získané bohatství státu či velkých firem vede k takzvanému zvyšování životní úrovně každého jednotlivce. To je sice pravda, ovšem jen z menší části, protože větší část toho výtěžku se cestou k jednotlivým občanům a jejich rodinám kdesi v bezednu ztrácí. I tak v mnoha částech zeměkoule už velmi mnoho lidí žije nad poměry, to jest nad únosnost zatížení země, o čemž správně hovoří Václav Havel.

Otázka je, zdali se bez nějaké katastrofy, buď přírodní, nebo válečné, dá tato neomezená lidská chtivost zastavit. Z několika našich domácích afér můžeme usoudit, jak je naše veřejnost fascinována třeba slůvkem "milion", a to i když se vyskytne třeba jen ve zlomku, jak tomu bylo například v první kauze Jiřího Čunka. A slovo "milion" se stejně vyskytuje i v jiných případech, ať už u Stanislava Grosse, Zuzany Paroubkové, či dalších. Kdežto o miliardách, jimiž disponují ti praví kosové a kupují si za ně nejen přepychové domy, ale v případě potřeby i svobodu někde v tropických rájích, se nemluví skoro vůbec.

Popravdě řečeno, nikdo u nás si ani neumí představit, co by si vlastně s těmi tisícovkami milionů měl počít. Neumím si to představit ani já, vím jen, že když se v rukou jednotlivců často velmi pochybného charakteru ocitnou peníze v číselných řádech, jimiž se běžně vykazuje státní hospodářství, pak určitě je něco velmi základního v nepořádku. I odstranění těchto anomálií by stačilo k tomu, aby k růstu životní úrovně běžných lidí postačil nikoliv onen trojnásobný růst růstu růstu, ale jen mnohem nižší růst obyčejný, bez dalšího stupňování.

S tím možná souvisí i Havlův velmi kritický postoj k ministru vnitra Ivanu Langerovi, jemuž přičítá odpovědnost za trvající problémy našich policejních složek, které podobným únikům peněz do soukromých rukou nedovedou ani zabránit, ani je uspokojivě vyšetřit. To všechno Havel považuje za mnohem nebezpečnější než všechny ty milionkové aféry, za nimiž se naše média a s nimi i valná část veřejnosti honí jako pes za hozeným míčkem. Jsou však i jiné možnosti, jak omezit počet těch zbytečných růstů.

Spočívá to i v opuštění některých zavedených nezdravých způsobů myšlení. V Krausově pátečním pořadu Uvolněte se, prosím zaujal svérázný senátor Občanské demokratické strany a starosta Teplic Jaroslav Kubera svým hlubokým a zřejmě dost důsledně praktikovaným názorem, že spolehlivou cestou ke zvyšování blahobytu je šetrnost, která při správném postoji k životu lidem nic neubere na jejich spokojenosti, pokud se ovšem naučí zdroje takové skromné spokojenosti vyhledávat a využívat. A pak se zde nabízejí i dosud zcela zanedbávané možnosti ústupu od zavedeného způsobu myšlení.

V televizi se minulý týden mihl i jistý severočeský funkcionář, také z ODS, který reagoval na stále opakované hrozby našich energetických velmožů a jejich politických blíženců, že když nepostavíme tu či onu novou elektrárnu, či nepřekročíme uhelné limity, budeme muset za pár let elektřinu dovážet. Onen muž z ODS na to řekl: "Tak zatím elektřinu stále vyvážíme, ale i kdyby, tak proč bychom tu komoditu nemohli někdy i dovážet jako spoustu jiných mnohem zbytečnějších věcí. Víte, jak dlouho by trvalo, než bychom za ni zaplatili tolik, co nás budou stát třeba jen dva nové bloky Temelína?" Konec citátu. Takže různým pokusům o další růst naší ekonomiky asi nezabráníme. A proč také. Ale při racionálním chování a myšlení si lze představit, že by to znamenalo jen jeden růst a ne ony Havlovy tři.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .