O výhodách politiků

To jsou výroky místopředsedy ODS a pražského primátora Pavla Béma vyslovené po té, co deník Mladá fronta Dnes zveřejnil, že primátor bydlí ve vile podnikatele Zbyňka Kareše, spluvlastníka firmy Michael Development-Modřany, která čile obchoduje s městem, za poloviční nájemné, než je v místě obvyklé. Pan primátor platí 22 000 kč za čtyřpokojovou vilu ve Vokovicích, což je cena, za kterou je možné si podle zmíněného deníku pronajmout v této lokalitě jen dvojpokojový byt s kuchyňským koutem. Reálná cena se pohybuje mezi 40 a 50 000 korunami.

Podobně tomu bylo před časem s premiérem Mirkem Topolánkem, když se zlobil na novináře, proč se redakce zajímají o to, jak jeho přítelkyně Lucie Talmanová, místopředsedkyně Sněmovny, koupila auto, s kterým i on jezdí. Podle něj stačí, že auto bylo koupeno přes autobazar, a tím je všechno v pořádku. Jenže, je-li cena takového auto o třetinu až polovinu nižší než by zřejmě měla být, jak na to upozorňuje třeba v Mladé frontě Dnes David Havlíček z AB Auto Brno, média se o to musí zajímat, protože vzniká oprávněné podezření z korupce, stejně jako v případě pana primátora Béma, když majitel vily obchoduje s městem. Jedna z hlavních funkcí médií, kromě šíření informací a zábavy, je kontrola mocných a mocenských institucí, tedy moci zákonodárné, výkonné a soudní. Proto se o médiích hovoří jako o čtvrté mocnosti. Tváří-li se přesto pánové premiér a primátor tak nechápavě a stále se ptají, proč nás takové věci jako auto a činže tak zajímají, je za tím cítit mnohem hlubší problém, a sice že se nejspíš oba pohybují v prostředí, kde platí úplně jiná pravidla, než ta, která platí pro normální občany. Vypadá to pak tak, že mezi politiky pořizovat si auto za třetinovou či poloviční cenu a platit přibližně poloviční nájemné je normální. Tento signál, který o politické elitě pan premiér s panem primátorem vysílají, je pro vnímání a posuzování politiků a politiky v Čechách daleko nebezpečnější, než samotný nákup luxusní ojetiny terénního auta značky Volvo XC 90 či výše činže za vilu ve Vokovicích.

Mustr, jak se naši politici z takové šlamastiky dostávají je velice jednoduchý: argumenty médií překřičí a hlavně za každou informací vidí spiknutí: vůbec si nepřipouštějí svou vlastní vinu, ta vždycky leží mimo ně. A kříčí tak dlouho, až jejich nemravnost je přikryta novou kauzou.

Vstupuje-li někdo ve staré demokracii do vysoké politiky musí se nejprve snažit, aby měl všechny věci zcela v pořádku, aby ho samotného ani jeho stranu nikdo nemohl skandalizovat. Politikům většinou takovou prověrku dělá nějaká renomovaná advokátní kancelář, která pak na všechny jeho transakce dohlíží a bedlivě zkoumá, aby takový politik nepřijal žádnou výhodnou nabídku, za kterou se vždy může skrývat podezření z nepřímé korupce.

Jak jsou mechanismy zabraňující ve starých demokraciích možné skryté korupci sofistikovaně vymyšlené ukázal shodou okolností v neděli večer rozhovor Marka Ebena v pořadu Na plovárně s ředitelem Gugenheimova muzea Thomasem Messerem. Protože muzeum má jednu z nejrenomovanějších sbírek moderního umění, chce-li si pan ředitel koupit sám nějaký obraz, musí ho nejprve nabídnout svému muzeu a teprve, když toto muzeum o něj nemá zájem, může si ho koupit sám. A dostane-li pan ředitel od nějakého umělce obraz darem, protože byl ředitelem muzea, po jeho smrti všechny tyto obrazy se stanou majetkem muzea.

Tomuto etickému pravidlu by odpovídal úzus, že majetky nabyté v době výkonu politických funkcí by po smrti politika musely propadnout státu. Na druhé straně je třeba připomenout, že takové věci, jako se dějí u nás, by se nemohly stát jinde, protože premiér nebo místopředsedkyně Sněmovny z bezbečnostních důvodů nesmí většinou řídit auto a jezdí jen služebním vozem se šoférem a každý primátor mívá služební byt či vilu. Bývá to ale někdy i tak, že výše teoretické činže se mu připočítává k platu a on z ní musí platit daně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .