O vrácení majetku

V tomto verdiktu totiž někteří politici spatřují nebezpečí prolomení restituční hranice stanovené na únor 1948 a také zpochybnění účinnosti takzvaných Benešových dekretů. Politici by byli rádi, kdyby soudy podobným lidem majetek nevracely. Sice to přímo a na veřejnosti neřeknou, z jejich postojů a různých poznámek je to však naprosto patrné. Stačí připomenout úvahy o vypracování novely ústavy, která by měla zabránit jakýmkoli pokusům o prolomení restituční hranice, nebo úkol pro ministra spravedlnosti Pavla Rychetského. Ten má požádat Nejvyšší soud, aby zjednodušeně řečeno, zajistil jednotný postup soudců v restitučních sporech.

Do stejné kategorie patří také tvrzení některých politiků, v čele s ministrem kultury Pavlem Dostálem, že soudy v kauze Kinský chybovaly. Vzhledem k tomu, že takovéto soudní případy bývají velmi složité, lze o odbornosti podobných výroků zdárně pochybovat. Naopak to svědčí o tom, že politici mají silné pokušení zasahovat do práce soudů, zvláště v případech, kdy je jim nakloněna značná část veřejnosti. A právě atmosféra strachu z navracení majetku sudetským Němcům, se mnoha politikům hodí. A to nejenom v České republice, ale i v Německu a v Rakousku. Získávají na ní body u voličů a nemají zájem na tom, aby se tato záležitost definitivně uzavřela.

Po formální stránce se už tak de facto stalo. Evropská unie přijímá Českou republiku bez výhrad k takzvaným Benešovým dekretům. Existuje společná česko-německá deklarace, která také tuto historickou kapitolu ke spokojenosti obou stran, vyřešila. Rovněž mezinárodní soudy nezpochybňují účinnost takzvaných Benešových dekretů po druhé světové válce. Zkrátka důvody pro dramatická prohlášení o změně poměrů rozhodnutých po skončení války prakticky neexistují.

Samozřejmě, že i nadále budou zaznívat požadavky sudetských Němců na navrácení jejich majetku. Samozřejmě, že někteří čeští politici budou kvůli svým zištným zájmům i nadále přiživovat strach z návratu Němců do Sudet. Ostatně toho jsme už svědky více než desetiletí. Samozřejmě se i nadále budou objevovat snahy dobrat se různými právnickými kličkami majetku, který byl lidem po druhé světové válce konfiskován.

Samozřejmě půjde o mnohdy odlišné případy, které mohou končit naprosto odlišnými verdikty. To vše je realita, která k otevřené demokratické společnosti, zatížené temnou totalitní minulostí, patří. Úkolem politiků je stanovit mantinely, ve kterých se účtování s minulostí bude pohybovat a zajistit jim mezinárodní přijatelnost. To už bylo učiněno. Proto by se politici k těmto záležitostem neměli příliš dramaticky vyjadřovat a neměli by šířit mezi veřejností paniku.

Otázkou zůstává, zda schůzka na Hradě právě toto naplní. Když už nejvyšší ústavní činitelé po svém jednání úzkostlivě trvali na tom, že nejde o takzvané Benešovy dekrety, o česko-německé vztahy, ale o postoj k naší minulosti, tak proč se podobně nesešli i v jiných případech. Třeba v těch, které se týkají vyrovnávání se s komunistickou minulostí.

Proč například netlačí na justici, aby už konečně k soudu dostala staršího Grebeníčka. Ten je podezřelý z toho, že týral vězně komunistického režimu a soudu se úspěšně vyhýbá. Samozřejmě bez mimořádného zájmu českých politiků. Ti se kvůli tomu na Hradě nescházejí a nevydávají prohlášení, že pohled na naši minulost musí být jednotný a že se musí řídit heslem padni komu padni. Zkrátka benevolence ke komunistickým zločinům, která je rozšířena ve společnosti, nedává politikům záruku, že by v těchto případech mohli vytěžit politický kapitán. Naopak v otázce česko-německé minulosti jim tato karta vynáší volební zisk.

Takže je velmi pravděpodobné, že před liknavostí soudů ke sporům z komunistické minulosti budou i nadále zavírat oči a naopak budou rádi vytvářet tlak na soudce, aby nevraceli majetek někomu, kdo měl kdeco společného s Němci. A je jedno, že si třeba s nacisty vůbec nezadal.