O souboji Klaus - Švejnar

Václavu Klausovi se do toho nechce, protože tím, na rozdíl od soupeře, nezíská. Proč by měl člověk stát o konfrontaci, která prospěje spíš tomu druhému?

Při té příležitosti se mi připomněla historka, o níž nevím, zda je skutečně pravdivá. Ale je roztomilá. Kníže Bismarck, německý kancléř, se při jakési společenské příležitosti setkal s Rudolfem Virchowem. Ten byl před 120 lety špičkovou autoritou lékařské vědy. Slovo dalo slovo a Virchow prý kancléře urazil. Ten ho vyzval na souboj. A ať prý ten vědátor volí zbraň. Měl patrně na mysli pistole nebo šavle. Virchow mu však nabídl dvě klobásy. Jednu normální a druhou infikovanou. Mělo jít o trichinózu. Ať si kancléř vybere a jednu sní. Virchow sní vzápětí druhou. Otto von Bismarck prý souboj s úsměvem odvolal. Nedivím se mu. Riskovat smrt probodením nebo zastřelením, k níž ostatně ani nemusí dojít, je milejší, než si přivodit trýznivé a smrtelné parazitární onemocnění.

Byla to ale odlišná situace. Souboj odvolal Bismarck, který k němu původně vyzval, což bylo přípustné. Tentokrát jeden vyzýval a druhý se zdráhal. To byl Klausův prestižní handicap. Zdá se, že je napraven, i když se kýžené utkání odehrálo v režimu velmi úsporném. Ale zpět k otázce: jaká jsou kritéria prezidentské volby? Můžeme zkoumat aspoň ta, která se uplatnila v mediálním vyhodnocení onoho tak trochu duelu, tak trochu výslechu, na půdě senátorského klubu ČSSD.

Jedno kritérium ovládlo televizi bezprostředně po střetu obou kandidátů. Zdá se mi, že je pak bezvýhradně převzal tisk. Je to kritérium divácké. Tak to posuzuje odborník na reklamu. Vnímá přednosti, jaké má osvědčit okouzlující filmový hrdina. Elegance, důvtip, mimika, scénická převaha, razance, s níž si hráč přisvojí čas, který mu nepatří. Je to poutavé, diváka to zaujme, ale bytostně se ho to netýká.

Toho se týká druhé kritérium, říkejme mu "sociální". Zaznělo občas nesměle v otázkách senátorů, ale není cizí ani veřejnosti, přinejmenším její polovině. Dá se redukovat na starost: bude líp? Anebo hůř? Jde o životní jistotu, vnímanou jako jistota materiální. O domácí rozpočet, o peněženku. - Přitom výkon funkce hlavy státu má s touto starostí jen málo společného.

Přeslechli jsme, co kdysi poznamenal Henry Kissinger, muž číslo dvě v tehdejších USA, a co v tomto pořadu nedávno přiblížil kolega Fištejn. Že zdatnost, kterou kandidát osvědčí v předvolebním klání, nevypovídá o jeho zdatnosti obstát ve funkci, do níž je pak zvolen.

To druhé Kissingerovo téma, totiž jak si bude zvolený počínat potom, v hodnocení debaty nezaznělo. Je myšlenkově náročnější. Myšlení se tříbí rozpravou. Rozprava má váhu potud, pokud je veřejná. Čili pokud ji unesou média. Především televize. Ta si ale pospíšila, aby nabídla divácký pohled. A další média se přidala. Přetřásala šance obou kandidátů, jako by šlo o soutěž typu Superstar nebo Star-dance.

Styl myšlení, diktovaný mediální rutinou, ovládl i senátory ČSSD. Ty jejich otázky by dokázal formulovat snad každý, kdo si občas přečte noviny. Od senátorů bych očekával víc. Přitom měli možnost ověřit si např. tzv. Klausovu konsekventnost. Mohli mu třeba coby údajnému příznivci EU připomenout, že ji kdysi přirovnal k RVHP a že neprozradil, jak se zachoval jako volič při hlasování o našem vstupu atd. Ale možná, že je dobře, že to neudělali. Bylo by to tzv. nevyvážené. Méně známý Švejnar totiž takovou příležitost k diagnostickému proklepnutí neskýtá.

Co jsem si osobně z té mediální události vyvodil? Vlastně jen pocit, nanejvýš domněnku. Převažující marketingová orientace našich masmédií utváří nejen veřejné mínění. Jejími obětmi se stávají sami novináři. Názor, který je zveřejněn jako první, má značnou sugestivní moc, protože zužuje úhel pohledu novinářům samotným. - Co z toho plyne pro chystanou všeobecnou prezidentskou volbu? Patrně ji rozhodne boj v samotných médiích (samozřejmě s asistencí politiků). Boj o to, kdo jako první určí mediální agendu. A spolu s ní i kritéria hodnocení, čili vkus. Jakápak asi bude pak ta vítězná hlava státu? Inu, bude to "Star".

Kromě toho se mi zdá, že v naší společnosti, v její politické elitě i mezi aranžéry naší mediální scény znatelně převládá potřeba jistoty nad vůlí vykročit do otevřené budoucnosti. Jinými slovy, stagnace nad tvořivostí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .