O pozitivním a přirozeném právu

Obecně nejspíš o tom, že u nás převládá takzvané pozitivní právo nad právem přirozeným. To znamená, že to, co je vytištěno ve Sbírce zákonů a nařízení, je bráno jako předpis, tedy jako něco, co je soudci předepsáno a o čem se nediskutuje. To zřejmě platí a musí platit pro soudy prvního stupně. Ale soudy vyšší a zejména pak Ústavní soudy by měl zkoumat, jestli ten který předpis je nebo není v rozporu se základním hodnotovým řádem. Život je neustále v pohybu a vyšší soudy mají zkoumat, kdy právo za nově se vyvíjecími hodnotami zaostává.

Klasickým příkladem, jak u nás funguje pozitivní právo, je případ aktérů pozvání zahraničních vojsk ze srpna 1968. Jednání těch, kteří pozvali na naše území cizí vojska pod slovní nálepkou "bratrské pomoci", bylo evidentně trestné podle uznávaných zásad v civilizovaných zemích.

Společnost chtěla být svobodná a suverénní, kdežto oni jednali proti tomuto základnímu lidskému požadavku. Jak říká ústavní soudce Vladimír Čermák: "Pro takovéto rozhodnutí není třeba hledat paragraf, jako ho nehledali soudci v Norimberku, stačí Listina základních práv a svobod a důkaz, že dotyčný se takového činu dopustil. Jinak řečeno, domnívám se", říká dále soudce Čermák, "že pokoušíme-li se nalézt to, co bychom mohli stručně nazvat spravedlností, je třeba zvážit všechny filosofické, politologické, sociologické a historické aspekty daného problému. Potřeba takového přístupu ke spravedlnosti se bude podle mého názoru ukazovat stále naléhavěji, obdobně, jako se například ukazuje stále naléhavějším chápání demokracie nejen jako určité formy státu, ale i jako způsobu života". Konec citátu.

Takový přístup ke spravedlnosti ale vyžaduje úplně jiný, řekl bych skoro opačný postoj, než který vládne v naší justici dnes. K tomu navíc patří vysoký stupeň zodpovědnosti. Zatím totiž lidé mají nutně dojem, že řada rozsudků slouží jen k předstírání spravedlnosti či pouhému mlžení.

Aby se tato situace změnila, musela by probíhat o naší justici veřejná diskuse, doprovázená odbornou debatou mezi právníky, která by pozvolna odstranila naši právní negramotnost a posílila úctu k právu.

Tato diskuse by nám například měla jasně vysvětlit, jak fungují soudy, že nehledají pravdu, jak si začasto lidé u nás myslí, ale jen zvažují, jestli konstrukce státního zástupce je logická a nemá trhliny či jestli žalobce se dožaduje svého rozhodnutí po právu.

Stát by musel na druhé straně pochopit, že nezávislá justice je jedním ze čtyř pilířů demokracie, vedle moci exekutivní, ústavodárné a mediální a přímo by neměl ovlivňovat kariérní postupy soudců. Pravomoci Ministerstva spravedlnosti ve vztahu k soudcům by měly přejít na nejvyšší soudcovskou radu. V praxi by to znamenalo, že ministr by nemohl odvolat předsedu či místopředsedu soudu, ale mohl by radě podat jen žádost a ta by rozhodovala samostatně.

Dosavadní stav ukazuje jen na to, že naši politici stále nepochopili demokratický smysl principů dělby odpovědnosti a vyvážení moci.