O novoročních prezidentských projevech

2. leden 2004

Vladimír Špidla to vyslovil přesně, sotva Václava Klaus na Nový rok v poledne domluvil: "Prezidentské novoroční projevy představují zvláštní literární žánr," řekl. Tuto myšlenku můžeme logicky doplnit v tom smyslu, že příliš mnoho nového se od nich nikdy nedá očekávat. Skutečným přeborníkem v absolutní obsahové nicotě svých novoročních projevů býval kdysi Antonín Novotný, který jako první začal při této příležitosti využívat televize a ukazoval tak to jediné, co na něm bylo poměrně hezké - totiž svou tvář s úhlednými šedými vlasy.

V rozhlasovém archívu jsem našel dva jeho novoroční projevy, které byly textově téměř úplně stejné. Jeden z nich však byl vysílán v době ještě konsolidovaného novotnovského režimu roku 1967 a druhý jen o rok později, kdy Antonín Novotný sice ještě říkal totéž jako před rokem, ale cítil se už natolik ohrožen ve svém mocenském postavení, že přípravu novoročního projevu u něho zastínila příprava puče, který měl na jeho záchranu provést generál Šejna. To, jak známo, nevyšlo a UV KSČ už pouhých pět dnů po novoročním projevu Novotného sesadil z nejvyšší stranické funkce, což vedlo i k jeho pozdější prezidentské abdikaci, takže novoroční projev z 1. ledna 1968 vešel do historie jako jeho poslední.

Pokud má paměť sahá, novoroční, respektive vánoční projevy všech prezidentů této země nikdy mnoho nového neřekly - i když svou formální úrovní odrážely osobnostní kvality jednotlivých autorů. Masaryk k tomu ještě nepoužíval rozhlasu, Beneš už ano. Mluvíval na Štědrý den, a to i za války z Londýna a třikrát ještě po válce doma, ovšem v roce 1947 už hlasem silně poznamenaným vážnou mozkovou příhodou. Štědrovečerní projevy pronášel i Emil Hácha a obzvláště v tom svém prvním ve rmutné pomnichovské situaci skutečně vynikl svým vytříbeným slohem, jímž se snažil zmírnit tehdejší národní smutek umocněný ještě umíráním Karla Čapka.

O povánočních a novoročních projevech komunistických prezidentů před Novotným i po něm netřeba ztrácet slov. Příliš se od těch novotnovských nelišily. Jako nejzajímavější a nejkomičtější bývá uváděn projev Antonína Zápotockého o tom, že děti našich pracujících, jimž svítí hvězda nikoliv nad Betlémem, ale nad továrnami gottwaldovské pětiletky, se nerodí ve chlévech jako kdysi Ježíšek. Ten sám ostatně vyrostl, narostly mu prý vousy a nechodí nahý a otrhaný, ale stal se z něho bohatý Děda Mráz. Zde je ovšem nutno připomenout, že tento komunistický písmácký klenot nebyl projevem prezidentským, ale Zápotocký ho pronesl do rozhlasu ještě jako předseda vlády.

Přes onen už zmíněný relativně slabší obsahový náboj mají u nás prezidentské projevy na přelomu let značný význam psychologický. Václav Havel je zajisté člověk soudný, ale pro jeho umělecko-divadelnickou duši měla představa, že by mohl pronést prezidentský projev už na Nový rok 1990 takovou sílu, že přijal svůdný návrh komunistického ministra Adamcovy vlády Mariána Čalfy, který jeho volbu nejen dokázal zaonačit v dosud komunistickém parlamentu, ale ještě odstavil od prezidentské kandidatury Alexandra Dubčeka, který o to nesmírně stál. Kýžený Havlův novoroční prezidentský projev byl tenkrát sice hezký a zajímavý, ale jeho politické účinky byly spíše nepřímé a projevovaly se v dlouhodobé prezidentově přízni, která Čalfu udržela dva a půl roku v premiérském křesle a pak ještě dlouho jako neformálního hradního poradce.

I letos u Václava Klause nejzávažnější politický znak jeho prvního prezidentského projevu na Nový rok byl spíše neverbální. Nejde samozřejmě o to, že Klaus mluvil vstoje a že mu lze dát výbornou za jazykovou čistotu a nepřeřeknutí při živém přenosu. Na opravdu podstatnou věc upozornil už předem v pondělních Lidových novinách Ondřej Neff. Tím, že Václav Klaus jako první prezident vystoupil i na jiné než veřejnoprávní obrazovce, chtěl zřejmě dát najevo, že veřejnoprávní televize nemá patent na tento typ vysílání, pro nějž je z podstaty své existence předurčena. To je jednak nové svědectví o Klausových sympatiích k televizi Nova, která se tolik zasloužila o jeho popularitu, ale - což je mnohem horší - svědčí to i o jeho ostatně nikdy neskrývaném přesvědčení, že veřejnoprávní televize by měla být zprivatizována - přinejmenším na svém nejhodnotnějším okruhu ČT 2.

Toto není dobré znamení do nového roku, obzvláště přihlédneme-li k tomu, co se kolem veřejnoprávní televize dělo před třemi roky a co se v modifikované podobě - ale za menšího zájmu veřejnosti - odehrává i teď. Zdá se tedy, že toto neverbální poselství Klausova novoročního projevu předstihuje svým významem slova, která fakticky pronesl.

Ponecháme-li stranou Špidlovu výtku, že prezident dostatečně nevypíchl historický význam výsledku referenda o našem vstupu do Evropské unie a přejdeme-li už asi jakožto doživotně nepřekonatelné Klausovo klišé o částečné ztrátě naší suverenity a nutném boji za naše národní zájmy, pak možno říci, že tento novoroční projev byl celkem v překvapivém souladu s tím, co o silvestrovské půlnoci říkal ve veřejnoprávní televizi Klausův předchůdce. Jen opět bylo jaksi nonverbálně patrné to, co ostatně každý ví, že Havel si od našeho členství v Evropské unii slibuje přece jen o hodně víc, a to hlavně v oblasti ideové a kulturní, která je mu značně bližší než ekonomicky založenému Klausovi.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio