O heroismu a také o panu Nohavicovi a Hutkovi

U těhotné ženy, matky tří dětí, zjistili rakovinu a nabídli léčbu. Ta by ale znamenala potracení jejího těhotenství. Ona prohlásila (po poradě s manželem), že nejprve donosí a porodí, a potom se bude léčit. Stalo se, porodila zdravou dcerku, léčba však přišla pozdě a ona zemřela. Studenti namítají, že ta žena významně ohrozila zdárný vývoj tří starších dětí. Upřesňuji, že možná ano, ale že se tak nestalo. Že se všechny, včetně toho čtvrtého, vyvinuly zdárně. Že chovají matku ve světlé památce a hlavně že se z matčina hlediska ocitly na jedné misce vah příznivé okolnosti života tří starších dětí a na druhé samotné zachování života čtvrtého. To vážilo víc. Kdyby se matka rozhodla opačně, nikdo z nás by jí to nevyčítal. Ona však zvolila heroické řešení. S nasazením vlastního života vsadila na naději zachránit jiný život (v tomto případě život vlastního dítěte).

Oproti řešením na základě pragmatického kalkulu má to heroické v sobě cosi impozantního. S jednou důležitou podmínkou: dost dobře nemohu chtít po druhém, aby riskoval život. Heroické řešení můžeme žádat pouze každý sám po sobě. F. X. Šalda to vyjádřil větou: "V heroismus můžeš doufat, ale nesmíš jej vyžadovat."

V této souvislosti upozorňuji studenty, že se takové dilema vyskytuje i mimo medicínu. Někdy dokonce vznikne situace, která je alternativou: buď heroické řešení, anebo selhání, třetí možnost není. Osobně se domnívám, že pro nás byla takovou situací mnichovská krize. Buď "jít do toho" s rizikem obrovských ztrát a porážky, anebo přežít s nalomenou páteří národa, což bude tížit vědomí několika dalších generací. - Velká Británie byla na tom tehdy obdobně, neboť - jak řekl Winston Churchill - volila mezi hanbou a válkou; zvolila hanbu a bude mít válku.

Odmítnout spolupráci s StB někdy znamenalo jen jisté sebezapření. Připouštím, že někdy bylo heroismem. Záleželo na tlaku, jemuž byl člověk vystaven. Někdy se stalo, že ten, kdo podepsal, se později vzepřel. I to bylo někdy heroismem, což se potvrdilo tím, že to pak ten člověk schytal. - Smím já, osobně, zazlívat někomu, že se nezachoval hrdinsky? To si netroufám. Může mi to být nanejvýš líto. Zazlívat mu smím, že někomu ublížil, že ho vystavil strádání, ale o tom bych se měl nejprve poučit.

K této úvaze mě vyprovokovala konfrontace Jaroslava Hutky s Jaromírem Nohavicou. Jak víme, ten druhý podepsal a pak nějak konal. Komu a jak ublížil, nevím, ale ten fakt sám o sobě vzbuzuje smutek. Čili je politováníhodný. Tím však, že vešel ve veřejnou známost (mluvím o faktu), že pan Nohavica, "veřejný umělecký činitel" (lze-li tak říci) k tomu skoro nic neřekl, ač jeho podpis a konání byly v příkrém rozporu s rolí, kterou si jiným svým konáním vydobyl, to vše dodává onomu faktu novou pointu.

To není všechno. Dalším rozměrem celé věci je nejistota, zda vůbec někdo chce po panu Nohavicovi, aby se s ní vypořádal s otevřeným hledím. Zdá se, že reálně respektované mravy české společnosti toho nežádají. Za to už on nemůže. Chová se vlastně podle statistické normy, která je ovšem v rozporu s normou ideální. Ta první říká, jak to většinou chodí, ta druhá, jak by to mělo být.

Zatím jediným, komu to vadí, je pan Hutka. Složil píseň, jejíž text je hanopisem. Zda právem, to nevím. Pan Nohavica jistě zásadně pochybil tím, že v pravý čas mlčel. Asi volil mezi poklidem a veřejným zpochybněním své cti. Volil poklid - a dopadl jako Velká Británie po Mnichovu. Co ale Hutkova píseň? Chce snad Nohavicu přimět k veřejnému doznání, dnes už spojenému s rizikem kompletní ztráty tváře, čili k heroismu? To přece nejde! Nebo jde jen o to postavit Nohavicu na pranýř?

To snad mívalo smysl, když se někdo výjimečně prohřešil proti obecně přijímaným dobrým mravům. Dnešní obecně přijímané mravy se však příliš nekryjí s mravností. Je to škoda, ale veřejné pranýřování je často pouhým mediálním rituálem. A zveřejněná nepravost často nikomu nevadí.

Jsem zkrátka v rozpacích. A mám nepříjemný pocit trapnosti. A nejen z této aféry, ale vůbec. I proto jsem nebyl schopen vyrobit nějaký příspěvek, jímž bych oslavil 18. výročí získání politické svobody.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .